.....

.....Byzantská princezna Anna Komnena (1083-1148) byla dcerou císaře Alexia I. Komnena. Ve svém díle sepsala události z období jeho vlády v letech 1062-1118. Pojala jej jako oslavný epos s jasnou reminiscencí na Homérovu Iliadu. Pro svou práci měla nejlepší předpoklady: důkladné a rozsáhlé vzdělání, přístup ke státním archivům, bohaté kontakty s mocenskými a vzdělaneckými vrstvami a v neposlední řadě příklad svého manžela, který sám byl historikem. Jako vzor si vzala slavného antického historika Thukydia a zvolila archaizuící styl, považovaný za přiměřený pro daný literární žánr. Byzantské historické dílo plnilo trojí funkci: informativní, morálně výchovnou a uměleckou. Poučení o minulosti mělo být návodem k správnému jednání, ale mělo také poskytovat estetický prožitek. Annino dílo je prvořadým historickým pramenem a to nejen pro dějiny Byzance na přelomu 11. a 12. století. Obsahuje významné poznatky o dějinách Srbska a kočovných kmenech v Podunají, o dějinách Seldžuků a o prvním křižáckém tažení, jak je viděli Byzantinci. Tento úryvek je pak věnován historii válek s Normany, kteří dobyli poslední byzantské jihoitalské državy a vylodili se poté i na balkánském pobřeží. Zaměřili jsme se pouze na období vlády Roberta Guiscarda, rozsáhlé vyprávění o následných válkách jeho syna Bohemunda čtenář nalezne ve vynikajícím českém překladu prof. Růženy Dostálové, vyšlém v nakladatelsví Odeon v roce 1996, odkud jsou převzaty následující pasáže.

.....

.....

.....Robert byl původem Norman, pocházel z bezvýznamné rodiny, ale velmi toužil po moci. Byl to člověk velmi vychytralý, silných rukou, hrozně toužil po bohatství a vysokém postavení mocných mužů. Nic mu nemohlo zabránit v uskutečňování jeho plánů, při sledování svého cíle nesnesl odpor. Tělesnou výškou převyšoval i největší vrstevníky, měl načervenalou pleť, plavé vlasy, široké plece a oči mu jiskřily jako oheň. Tělo měl dobře stavěné, mohutné v patriích, kde je přirozená mohutnost, a elegantně štíhlé, kde je přirozená štíhlost.Tak souměrnou postavu měl od hlavy k patě, jak jsem často z vyprávění slyšela. Homér řekl o Achilleovi, že při jeho výkřiku měli posluchači dojem, že křičí dav, o Robertovi se tvrdí, že svým křikem zaháněl na útěk desetitisíce mužů. Když mu osud dal do vínku takové tělesné a povahové vlastnosti, byl přirozeně nezkrotný a nechtěl se nikomu podřizovat. Takoví už jsou lidé silných povah, i když jsou nízkého původu, alespoň se to tak říká.

.....

.....Tedy tento muž, který nesnášel žádné příkazy, vyrazil s hrstkou rytířů z Normandie. Celý jeho oddíl se skládal z pěti rytířů a třiceti pěšáků. Když opustil svou vlast, potloukal se v čele loupežné tlupy po kopcích, jeskyních a horách Lombardie, napadal pocestné a bral jim koně, zbraně a různé jiné věci. Tak začal svou životní pouť krveproléváním a vražděním. Za jeho pobytu v Lombardii si ho povšiml Vilém Mascabelle, který v té době vládl většině v území v okolí Lombardie. [pozn.: Longibardia, Anna tak označuje jihoitalské oblasti Apulii, Kalábrii a Sicílii, obsazené Normany. Vilém Mascabelle - postava není známa z jiných pramenů. Příběh, který Anna líčí, má legendární ráz, ale historické jádro. Ve skutečnosti Robert tak naložil s Petrem, bohatým držitelem jihoitalského města Bisignano. Manželkou Robertovou byla Sichelgaita, dcera salernského knížete Guemara V.] S ohledem na své vysoké roční příjmy si mohl udržovat silnou armádu a byl proto mocným vladařem. Získal o Robertovi zprávy obojího druhu, o jeho tělesných a povahových vlastnostech, a nerozvážně se s Robertem sblížil a zaslíbil mu jednu ze svých dcer. Z obdivu k Robertově tělesné síle a vojenské zkušenosti také sňatek uskutečnil, ale jeho plán nedopadl šťastně. Věnem dal zeťovi jedno ze svých měst a považoval za čest dát mu i jiné dary, Robert však začal vůči němu smýšlet nepřátelsky. Nejdříve sice předstíral přátelství, ale při tom posiloval své oddíly, ztrojnásobil počet jezdců a zdvojnásobil počet pěšáků. A pak už projevů přátelství ubývalo a Robert nepokrytě dával najevo nepřátelství. Denně pod nějakou záminkou vyvolával časté hádky a neustále nastrojoval situace, z nichž zpravidla vznikají spory, boje a války. Poněvadž Vilém Mascabelle ho však značně převyšoval svým bohatstvím i mocí, upustil Robert od záměru vyvolat otevřený rozbroj a vymyslel ničemný plán. Znovu předstíral přátelství, tvářil se kajícně a zároveň tajně připravoval hroznou a těžko postižitelnou lest, jíž se chtěl zmocnit Mascabellových měst a stát se pánem všeho jeho majetku. Robert začal vyjednávat o míru a vzkázal Mascabellovi, že by se s ním rád sešel k osobnímu jednání. Mascabelle uvítal možnost mírového uspořádání, protože svou dceru nadevše miloval, a přistoupil na jednání v co nejkratším termínu. Robert mu označil místo, kde se mají sejít k jednání a uzavřít mírovou dohodu. Byly tam dva pahorky, které čněly přesně proti sobě do stejné výše nad okolní rovinou. Mezi nimi byl bahnitý terén zarostlý rozličnými stromy a porostem. Tam ten strašný Robert postavil do zálohy čtyři odvážné ozbrojence s příkazem, aby ostražitě pozorovali celé okolí. Jakmile uvidí, že se dostal s Vilémem do křížku, ať bez váhání přiběhnou k němu nahoru. Po těchto přípravách ničema Robert opustil pahorek určený původně k rozhovoru s Mascabellem a obsadil druhý pahorek. Vystoupil naň s patnácti jezdci a asi s padesáti šesti pěšáky a rozestavil je na pahorku. Vysvětlil jejich předákům celý svůj plán a jednomu z nich nařídil, aby nesl jeho zbraně, štít, přilbu a meč, aby se mohl rychle ozbrojit. Čtyřem ozbrojencům v záloze dal příkaz, aby k němu hned přiběhli, jakmile spatří, že se utkal s Mascabellem. Vilém přišel v určený den na pahorek, na místo, které mu předtím Robert označil, aby s ním uzavřel smlouvu. Jakmile Robert viděl, že Vilém přichází, vyjel mu na koni vstříc, objal jej a velmi přátelsky ho vítal. Zastavili se na svahu kousek pod vrcholkem a rozmlouvali o svých záměrech. Strašný Robert protahoval rozmluvu a mařil čas, až posléze Vilémovi řekl: "Nač se unavujeme tím, že sedíme na koních? Sestoupíme z koní, sedneme si na zem a klidně budeme rozmlouvat o všem, co je třeba." Mascabelle poslechl jako dítě, neprohlédl lest a netušil, do jakého nebezpečí se vydává. Jakmile viděl, že Robert sesedl z koně, rovněž hned sestoupil, opřel loket o zem a rozmlouval. Robert přistoupil na to, že se nadále podrobí Mascabellovi a zachová mu věrnost, oslovoval jej jako svého dobrodince a pána. Mascabellovi vojáci viděli, jak sestoupili s koní a jak znovu vyjednávají. Byli už vyčerpáni vedrem, chtělo se jim jíst a pít, bylo totiž léto¨, doba, kdy slunce vystřeluje paprsky kolmo na zem, a žár se stal nesnesitelným. Jedni proto sestoupili z koní, uvázali jejich otěže k větvím a lehli si na zem do osvěžujícího stímu koní a stromů, druzí směřovali domů. Tak si počínali vojáci Mascabellovi. Robert, který ve své proradnosti tuto situaci připravil, prudce napadl Mascabella. Jeho klidný zrak se změnil v hněvem naplněný pohled a Robert zdvihl vražednou ruku proti svému sokovi. Oba sokové se navzájem uchopili, vláčeli sem a tam a kutáleli se dolů po svahu. Jakmile to zpozorovali čtyři zbrojnoši v záloze, vynořili se z bažiny, vrhli se na Viléma, úplně ho spoutali a běželi vstříc Robertovým jezdcům, kteří stáli na druhém kopci a už jim klusali po svahu naproti, pronásledováni vojáky Vilémovými. Robert skočil na koně, nasadil si přilbu a uchopil kopí, pevně je k sobě přitiskl, zakryl se štítem, otočil se a udeřil kopím jednoho z Vilémových mužů; ten okamžitě vypustil duši. Tím Robert zadržel útok jezdců svého tchána a znemožnil, aby mu přispěli na pomoc. Jakmile ostatní Vilémovi muži spatřili nad svými hlavami přijíždět jezdce Robertovy, kteří měli výhodnější postavení, dali se hned na útěk. Tak Robert překazil nájezd Mascabellových jezdců. Mascabelle byl v poutech jako zajatec převezen do pevnosti, kterou kdysi sám dal Robertovi věnem, když mu zaslíbil svou dceru. To město tehdy přijalo jako vězně vlastního pána, a právem se od té doby jmenuje Frurion, tj. Vězení. Není nic horšího než muset líčit Robertovu krutost. Jakmile měl Mascabella v moci, vytrhal mu nejdříve všechny zuby a za každý zub žádal těžkou sumu peněz a hned vyzvídal, kde jsou ty peníze uloženy. Nepřestal mu zuby trhat, dokud mu je nevytrhal všechny. A když byl Vilém bez zubů i bez peněz, pohlédl Robert Vilémovi do očí a pak ho jich zbavil, protože mu nepřál ani jeho zrak.

.....

.....Když se Robert zmocnil celého Vilémova majetku, rostla jeho moc den ze dne. Ale on toužil ještě po větší moci, zmocňoval se jednoho města za druhým a hromadil peníze k penězům. Vbrzku dosáhl vévodské hodnosti a prohlásil se vévodou celé Lombardie. [pozn.: papež Mikuláš II. prohlásil v srpnu 1059 na koncilu v Melfi Roberta Guiscarda vévodou Apulie, Kalábrie a Sicílie. Ta mu ovšem nikdy nenáležela.] Pak mu ovšem všichni začali závidět. Robert byl však bystrý, hned se vůči svým protivníkům utekl k lichotkám, hned zase k darům. A pak uklidnil lidové vzpoury, obratně si poradil i se závistí šlechty a posléze si zbraněmi podrobil celou lombardskou říši i sousední země. Ale Robert měl stále dravější plány, snil o římském císařství, a jak jsem už řekla, pod záminkou příbuzenství s císařem Michalem rozpoutal válku s Římany.

.....

.....Už dříve jsem vyložila, že císař Michal z mně neznámého důvodu zasnoubil dceru tohoto usurpátora (jmenovala se Helena [pozn.: v Byzanci se toto jméno dávalo snoubenkám následníka trůnu]) se svým synem Konstantinem. ... Tento mladý muž ... byl starší než já a před mým narozením se stal čistým a neposkvrněným snoubencem Robertovy dcery Heleny. Byly vypracovány písemné smlouvy bez okamžité platnosti a založené jen na slibech, protože hoch ještě nebyl dospělý. Ty smlouvy byly roztrhány, jakmile vládu nastoupil císař Nikeforos Botaneiates. Ale to jsem opět odbočila od svého námětu a musím se vrátit k bodu, kde jsem se odchýlila. [pozn.: po dobytí původně byzantského města Bari Normany r. 1071 usilovali Byzantinci o pomoc Normanů proti útokům tureckých Seldžuků, od nichž téhož roku utrpěli těžkou porážku u Mantzikertu. Michal VII. Dukas byl ochoten potvrdit toto spojenectví dynastickým sňatkem Konstantina Duky s Robertovou dcerou Helenou. Po svržení Michala VII. a po nástupu Nikefora Botaneiata z těchto plánů sešlo. Konstantin byl zasnouben s Anno Komnenou, zasnoubení bylo zrušeno po narození Annina bratra Jana. Anna později s lítostí vzpomíná smrti tohoto následníka trůnu.]

.....

.....Robert, který se vyšvihl z nízkých poměrů a shromáždil kolem sebe pozoruhodnou vojenskou sílu, toužil stát se římským císařem. Proto hledal vhodnou záminku pro své nepřátelství v Římanům a pro válku. Existuje o tom dojí verze. Jedna velmi rozšířená verze, která se dostala až k mému sluchu, vypráví o tom, že jakýsi mnich jménem Rektor se vydával za císaře Michala a utekl s nářkem nad vlastním neštěstím k Robertovi jako k otci své snachy [pozn.: objevil se v létě r. 1080 a znají jej i západní dobové prameny, z nichž některé ho označují za císaře]. Michal se totiž chopil vlády nad Římany po Diogenovi, a vládl říši jen krátký čas, než byl svržen z trůnu Botaneiatem, který vedl povstání proti němu. Michal se pak stal mnichem a posléze oblékl biskupskou řízu, tiáru, a chcete-li, i biskupské omoforion. [pozn.: Michal VII. abdikoval 31. března 1078 v Konstantinopoli a vstoupil jako mnich do Studijského kláštera v Konstantinopoli. Později se stal arcibiskupem efeským] To mu poradil císař Jan, jeho strýc z otcovy strany, který se bál lehkomyslnosti tehdejšího vladaře a obával se, aby se Michalovi nepřihodilo něco horšího. Za tohohle Michala se tedy vydával výše řečený mnich Rektor, nejdrzejší ze všech aktérů. Přišel k Robertovi jako tchán jeho dcery, jako v tragédii naříkal nad křivdou, která ho postihla, že prý byl svržen z císařského trůnu a uveden do stavu, v jakém ho teď vidí. A právě kvůli tomu všemu prý volá barbara na pomoc. Vždyť prý musel opustit bez ochrany krásnou dívku, svou snachu Helenu, opuštěnou snoubencem. Křičel, že i jeho syn Konstantin a císařovna Marie se museli proti své vůli pod nátlakem usurpátora přidat k Botaneiatovi. Těmito slovy roznítil barbarův hněv a ten začal chystat válku proti Římanům.

.....

.....Tenhle příběh se dostal až k mému sluchu a mne vůbec nepřekvapuje, že někteří lidé velmi nízkého původu se vydávají za lidi slavné a za potomky vznešených rodů. Ale k mému sluchu se dostala i druhá verze, která je jiného původu a je pravděpodobnější. Žádný mnich se prý nevydával za císaře Michala a nic takového nepřimělo Roberta k válce proti Římanům, ale ten barbar sám ve své vychytralosti si lest snadno vymyslel. Ta věc proběhla takto: Robert sám ve své lehkomyslnosti a v touze po boji s Římany se prý už dávno k té válce připravoval. Avšak významnější muži v jeho okolí a jeho žena Gaita [pozn.: Sichelgaita] jej v této touze brzdili námitkami, že se chce pustit do nespravedlivé války namířené proti křesťanům, a vícekrát jej zadrželi, když užuž se chystal vyrazit. Robert tedy chtěl nastrojit pravděpodobnou záminku k válce. Svěřil několika mužům svůj tajný plán a poslal je do města Cotrone s tímto příkazem: potkají-li nějakého mnicha, který by se odtamtud chtěl přepravit sem, aby prokázal úctu chrámu předních apoštolů, ochránců Říma, a který by nevypadal jako člověk nízkého původu, ať ho přívětivě uvítají, získají jeho náklonnost a přivedou jej k němu. Oni pak potkali právě toho Rektora, o němž jsme hovořili, člověka lstivého, kterému se nikdo zločinností nevyrovnal. Robert byl tehdy v Salernu a vyslaní muži mu poslali tento dopis: "Tvůj příbuzný Michal byl svržen z trůnu a přišel, aby tě žádal o pomoc" Robert jim totiž předem přikázal, aby takto formulovali text dopisu pro něho. Jakmile měl Robert dopis v rukou, přečetl jej manželce, pak svolal všechna hrabata a také jim dopis ukázal. Teď už mu nemohou bránit ve válce, protože k ní má spravedlivou příčinu. A všichni hned s Robertovým plánem souhlasili, Robert dal mnicha přivést a vyjednával s ním. Pak vypracoval scénář a sehrál divadlo, že onen mnich je prý císař Michal, že byl svržen z trůnu, že uzurpátor Botaneiates jej připravil o ženu a syna a všechen majetek. Také mu prý neprávem a bez jakéhokoli spravedlivého důvodu oblékli mnišské roucho místo císařské stuhy a diadému. A konečně prohlásil: "Teď přichází k nám jako prosebník." Tak řečnil Robert ve shromáždění a prohlašoval, kvůli příbuzenství musí Michalovi znovu získat trůn. Každého dne prokazoval onomu mnichovi úctu, jako by to byl císař Michal, usazoval jej všude na přední místo a na nejvyšší stolec a vyznamenával jej hlubokými projevy úcty. Své řeči formuloval pokaždé jinak. Jednou se snažil vyvolat lítost tím, že zdůrazňoval zármutek nad svou dcerou, jindy chtěl jejího tchána ušetřit vzpomínky na neštěstí, do něhož upadl, a jindy zas zostřoval tón a štval své barbarské okolí do války všemožnými přísliby zlatých pokladů, které si podle jeho tvrzení měli donést z římské říše.

.....

.....Tak vodil všechny za nos a vytáhl s boháči i chuďasy a vlastně s celým obyvatelstvem z Lombardie a dorazil do Salerna, hlavního města kraje Amalfi, kde zařídil záležitosti ostatních dcer a konal válečné přípravy. Měl ještě dvě dcery, třetí žila v Konstantinopoli, královně měst, nešťastná od chvíle plánovaného sňatku. Její mladičký muž, který zpočátku nebyl ani dospělý, se s hrůzou vyhýbal naplnění sňatku, jako děti utíkají před strašidly. Z ostatních dvou dcer zasnoubil Robert jednu Raymondovi, synovi hraběte Barcinona, [pozn.: Matylda, provdaná za Raymunda Bérengera II., hraběte barcelonského] druhou Eubulovi, rovněž významnému hraběti. [pozn.: Sybilla, manželka hraběte Ebala] I tyto sňatky byly pro Roberta výhodné [pozn.: dcer měl celkem asi šest]. Dovedl shromažďovat a posilovat svou moc na všech stranách, využíval svého původu, uzurpace moci, příbuzenských vztahů a všech možných jiných způsobů, které by nikoho jiného ani nenapadly.

.....

.....Mezitím se sběhly ještě tyto události, které stojí za zaznamenání, protože i ony přispěly k Robertovu úspěchu. Myslím, že k prospěšnému vývoji záležitostí tohoto barbara přispělo i to, že západní vladaři nebyli schopni se proti němu postavit. Tak mu osud přál, pozdvihoval jej k moci a řídil vše v jeho prospěch. Římský papež (jeho moc je pozoruhodná a opírá se o početnou vojenskou sílu) se dostal do sporu s německým králem Jindřichem a chtěl získat jako spojence Roberta, který tehdy už byl slavný a dosáhl velké moci. Spor krále papežem spočíval asi v tomto: papež obviňoval krále Jindřicha, že nedává kostely zadarmo, ale že za ně žádá dary, a že svěřuje nejvyšší kněžské úřady mužům, kteří jich nejsou hodni. Taková obvinění vznášel papež proti králi. Německý král obviňoval papeže z uzurpace, protože se bez jeho souhlasu zmocnil apoštolského stolce. Někdy se k němu choval až nestoudně, používal slov a říkal, že papeže vyžene násilím, nevzdá-li se svého stolce sám. Když papež ta slova slyšel, rozzuřil se na vyslance, dal je nelidsky ztýrat a pak jim dal nůžkami ostříhat vlasy a břitvou oholit vous, dopustil se na nich všelijakého násilí a propustil je. Řekla bych více i o tom násilí, kdyby mi v tom nebránil stud ženy a princezny. Jeho čin nejen že nebyl hoden nejvyššího kněze, ale nebyl ani hoden člověka, který nese jméno křesťana. Hnusilo se mi nejen jeho jednání, ale už pouhý nápad toho barbara, a poskvrnila bych pero i papír, kdybych to podrobně popisovala. Už to, že se zdráhám vyložit a popsat tento nijak nevýznamný detail papežova jednání, postačí k tomu, abyste si udělali představu o jeho barbarském násilí a abyste pochopili, že proud času plodí často různé a drzé lidské povahy se sklonem k špatnosti. A tak jednal nejvyšší kněz, ó spravedlnosti, tak jednal papež, který je hlavou celého světa, jak alespoň si myslí a jak ve své vychloubačnosti tvrdí Latinové. ...

.....

.....Když se papež dopustil tohoto činu a odeslal vyslance, jak jsem vylíčila, vyvolal hroznou válku. Papež nebyl dříve v přátelských vztazích k Robertovi, ale nyní se snažil rychle s ním jednat o mírových návrzích, aby se německý král s Robertem nespojil a nepůsobil mu ještě větší potíže. Když se papež dozvěděl, že vévoda Robert přijel do Salerna, vydal se sám z Říma do Beneventa. Nejdříve jednali prostřednictvím vyslanců, později se setkali osobně tímto způsobem. Papež se svou gardou vyjel z Beneventa a Robert se svým vojskem do Salerna. Když se vojska k sobě dostatečně přiblížila, oba vůdcové vyjeli před své oddíly. jakmile se sešli, potvrdili přísahou své záruky a vrátili se zpět. Předmětem přísahy bylo, že papež udělí Robertovi královskou hodnost a bude jeho spojencem proti Římanům, když nastane čas. Vévoda za to odpřisáhl papežovi, že mu přijde na pomoc podle jeho přání. Ale přísahy, které obě strany složily, byly bezcenné. Papež byl rozhněvaný na krále Jindřicha a usiloval jen o válku proti němu. Vévoda Robert zase šilhal po římském císařství, brousil si na ně zuby a rozněcoval svůj hněv jako divoký kanec, takže přípravy zůstaly pouhými slovy. Sotvaže se barbaři zavázali vzájemnou přísahou, hned ji porušili. Vévoda Robert přitáhl koni otěže a spěchal do Salerna. Opovrženíhodný papež despoticky mluvil o duchovní milosti a o míru a žák Učitele hlásajícího mír, urputně a horlivě rozněcoval občanskou válku. [pozn.: Robert se sešel s papežem Řehořem VII. v červnu r. 1080. Anna tu zaměňuje tuto schůzku, k níž došlo v Cepranu v Campanii, se schůzkou v jihoitalském Beneventu r. 1073] ... Jakmile německý král Jindřich a papež shromáždili své vojsko, rozestavěli své šiky a hlasem rohu bylo dáno znamení k boji, šiky se srazily v prudkém houževnatém zápolení. Obě strany projevovaly velkou statečnost, nedbaly ran kopí a střel z luků, takže vbrzku tonula celá pláň v moři krve zabitých a ti, co přežili, bojovali napůl utopeni v krvavém bahnu. Někteří zakopávali o mrtvoly, padali a tonuli v proudu krve. Jestliže opravdu padlo v té bitvě víc než třicet tisíc mužů, jak se aspoň tvrdí, jaká řeka krve to musela vytéci, jaká plocha země byla poskvrněna krví zavražděných! Obě strany bojovaly vyrovnaně, dokud do boje zasahoval [papežský] saský velitel Landulf. jakmile jej zasáhla smrtelná rána a Landulf vypustil duši, papežův šik zakolísal, dal se na ústup a v krvavém zmatku stihán ranami prchal. Jindřich je pronásledoval, hnal je před sebou, a jakmile se dozvěděl, že Landulf padl za oběť ruce nepřítele, pronásledování ještě vystupňoval. [pozn.: Landulf - Rudolf Švábský, r. 1077 se stal německým králem. Padl v bitvě u Hohenmolzen na řece Elseře 1. října 1080] Pak ale zastavil cval a přikázal vojsku oddech. Když se znovu ozbrojil, spěchal k Římu a chtěl město oblehnout. Tu si papež vzpomněl na smlouvu s Robertem, kterou potvrdili vzájemnou přísahou, a poslal k němu posly s žádostí o spojenectví. Zároveň však poslal poselství s žádostí o spojenectví k Robertovi i Jindřich, který táhl k starému Římu. Robertovi ovšem oba se svou žádostí připadali směšní. Králi vzkázal odpověď bez dopisu a papeži napsal dopis asi tohoto znění: "Velkému pontifikovi a mému pánu, Robert, vévoda z milosti boží. Když jsem se doslechl, že nepřítel vytáhl proti tobě, nepřikládal jsem té zprávě mnoho významu, protože vím, že nikdo by se neodvážil na tebe vztáhnout ruku. Kdo jiný než šílenec by se proti tak ctihodnému otci mohl něčeho takového odvážit? Věz, že já se připravuji na velmi tvrdou válku proti těžko pokořitelnému národu. Ta válka je namířena proti Římanům, kteří slavili své trumfy po celé zemi a na všech mořích. Jsem ovšem z celé duše přesvědčen, že mám vůči tobě závazek, který splním, až přijde čas." Takto Robert oklamal vyslance obou stran, které jej žádaly o spojenectví, jedny uvedeným dopisem, druhé věrolomnými slovy, a poslal je zpět.

.....

.....Nesmíme zamlčet ani, čeho se Robert dopustil v Lombardii, dříve než se svým vojskem dorazil do Aulonu [pozn.: Vlores v Albánii]. Robert byl vždy velmi panovačný a krutý, ale tehdy napodobil šílenství Herodovo. Už mu nestačilo vojsko, které s ním táhlo od začátku a dovedlo se postavit k boji, ale přikázal sbírat nové vojsko bez ohledu na věk. Dal sebrat a přivléci k sobě přestárlé muže i nedospělé chlapce z celé Lombardie a Apulie. Mohli jste vidět děti a chlapce i ubohé starce, kteří nikdy ani ve snu neviděli zbraně, jak tehdy na sebe navlékali krunýře, chápali se štítu, neobratně a nešikovně zacházeli s lukem a padali na ústa, sotva byl dán rozkaz k pochodu. Samozřejmě že to vyvolávalo po celé Lombardii nepokoje, všude bylo slyšet nářek mužů a pláč žen, které sdílely neštěstí svých rodin. Jedna plakala nad mužem, který už překročil vojenský věk, druhá nad dítětem, které nevědělo, co je to válka, třetí nad bratrem hospodařícím na půdě nebo zaměstnaným jinou prací. To vše připomínalo běsnění Herodovo či spíše ještě horší šílenství. Ten si vyléval svůj vztek jen na neviňátkách, Robert na dětech a na starcích. A poněvadž nově odvedení vojáci byli zcela nevycvičení, cvičil je každý den a otužoval jejich těla. Tím se Robert zaměstnával v Salernu, dříve než dorazil do Otranta. Tam poslal napřed dosti silné vojsko, které mělo vyčkat, až uspořádá záležitosti v Lombardii a až dá vyslancům papeže a krále Jindřicha příslušné odpovědi. K odpovědi papeži připojil dodatek, že dal svému synu Rogerovi, kterého ustanovil správcem celé Apulie, podobně jako jeho bratra Boritella [pozn.: Robert Loritello nebyl Guiscardovým synem, nýbrž synovcem], příkaz, aby ochotně šel papežskému trůnu na pomoc proti králi Jindřichovi, jakmile jej o ni požádá, a aby mu poskytl účinnou vojenskou podporu. Svého mladšího syna Bohemunda [pozn.: Anna se mýlí. Bohemund byl synem Guiscarda a jeho první ženy Alberady, tedy nejstarším synem Robertovým] poslal na naše území, aby zaútočil v okolí Aulonu. Bohemund se ve všem svému otci podobal, měl stejnou odvahu, sílu, statečnost i nezkrotného ducha (byla to úplná kopie vlastního otce a živý obraz jeho osobnosti). Přiřítil se jako blesk a s nezadržitelnou silou se zmocnil měst Kamina, Hiericho a Aulon, obsazoval a pustošil ohněm stále další a další území. Bylo to něco jako palčivý kouř, který předchází ohni, předzvěst útoku před velkou ofenzívou. Řekl bys, že byli jako housenky a kobylky, ten otec a syn. Co zůstalo po Robertovi, to popadl a spolkl jeho syn. Ale nechme ještě Roberta plavit se do Aulonu a vyličme, co se událo na protějším břehu.

.....

.....Robert opustil Salerno a dorazil do Otranta. Tam pobyl několik dnů a čekal na svou ženu Gaitu (zúčastnila se tažení spolu s manželem, na tu ozbrojenou ženu byl hrozný pohled), aby ji po příchodu mohl obejmout. Pak zase vytáhl s celým vojskem a dorazil do Brindisi. To je největší přístav v celé Japygii [Apulie]. Po příchodu čekal, až se tam shromáždí celá armáda a flotila, v níž byly nákladní lodě, dlouhé lodě i válečné lodě. Z Brindisi chtěl Robert vyplout směrem k nám. Když byl ještě v Salernu, vyslal k císaři Botaneiatovi, který se v té době již ujal války po císaři Dukovi, jako posla Raula, šlechtice ze své družiny. Netrpělivě čekal na odpověď, vzkázal císaři totiž řadu výtek, z nichž vyplývaly věrohodné záminky k nastávající válce: že připravil o ženicha jeho dceru, která jak jsem výše objasnila, byla zasnoubena Konstantinovi, jejž Botaneiates připravil o jeho říši. Kvůli tomuto bezpráví prý se on, Robert, připravuje k obranné válce. Tehdejšímu velkému domestikovi a veliteli západní armády (byl jím můj otec Alexios) poslal nějaké dary a list nabízející přátelství. Pak netrpělivě v Brindisi čekal na výsledek. Vojsko nebylo ještě zcela soustředěno a ani všechny lodě ještě nevypluly na moře, když se Raul vrátil z Byzantia. Poněvadž Robertovi nepřivezl žádnou odpověď na jeho stížnosti, ten barbar se na něj velmi rozlítil, a to tím spíše, že Raul začal Robertovi uvádět důvody proti válce: za prvé že mnich, který jej provází, je komediant a podvodník, který se vydává za císaře Michala, a že vůbec celá ta věc kolem něho je výmysl. On sám prý viděl císaře Michala po svržení z trůnu v císařském městě v tmavém prostém šatu, protože žije v klášteře. Dal si prý záležet na tom, aby svrženého císaře spatřil na vlastní oči. Pak Raul přidal ještě informace, které získal na zpáteční cestě. Když se můj otec chopil vlády, jak později vylíčím, vyhnal Botaneiata z císařského paláce a učinil svým spoluvladařem opět Dukova syna Konstantina, nejskvělejšího muže pod sluncem. Raul se to dozvěděl na zpáteční cestě a ve snaze ochromit válečné přípravy uplatnil tuto informaci při svém přesvědčování. "Z jakéhosi spravedlivého důvodu," řekl, "povedeme válku, když Botaneiates dal podnět k nespravedlivému jednání? Vždyť to on zbavil tvou dceru Helenu římského žezla! Křivda, jíž se na nás dopustili druzí, nemůže být důvodem spravedlivé války proti těm, kteří nám nic špatného neudělali. A není-li tu spravedlivá příčina k válce, pak je všechno zbytečné, lodě, zbraně, vojáci a všechny vojenské přípravy." Raulova řeč rozčilila Roberta na nejvyšší míru, zuřil a chtěl Raula uhodit. Ale také falešný Dukas a lžicísař Michal, kterého jsme nazvali Rektorem, si stěžoval, zlobil se a nedovedl skrýt svůj hněv nad tím, že vyšlo jasně najevo, že není císař Dukas, nýbrž falešný lžicísař. Tyran Robert měl i další důvody k hněvu proti Raulovi, protože jeho bratr Roger přešel k Římanům a prozradil tam všechny podrobnosti o chystané válce. Robert chtěl Raula potrestat a hrozil mu okamžitou smrtí. Raul neváhal utéci a uprchl k Bohemundovi, u něhož našel nejbližší útočiště Rektor pronášel jako v tragédii vražedné hrozby vůči Raulovu bratru, který přešel k Římanům. Hlasitě křičel, tloukl se pravicí do stehna a vyžadoval na Robertovi vydání Rogera: "O to jediné tě žádám, abys mi vydal Rogera, až se zas zmocním vlády a až mi bude vrácen trůn. Nechť Bůh mě postihne jakýmkoliv utrpením, jestliže ho nevydám nejhorší smrti a nepověsím ho na kříž uprostřed města."

.....

.....Při tomto vyprávění se musím smát pošetilosti a lehkovážnosti těchto mužů, jak se jeden druhému vychloubali. Vždyť Robertovi sloužil tento podvodník jen jako záminka a jako návnada, jako atrapa tchána a císaře. Ukazoval ho po městech a podněcoval ke vzpouře všechny, k nimž se dostal a jež se mu podařilo přesvědčit. Při tom už myslel na to, jak je popadne za krk a s posměchem je vyhodí, až se válečné události budou vyvíjet v jeho prospěch a až mu bude štěstí přát. Po skončení lovu si z návnady každý už tropí jen smích. Rektor se živil planými nadějemi, že se mu snad jednou podaří dostat se někde k moci. Vždyť často se to proti očekávání stává. Pak se on pevně uchopí vlády, protože římský lid a vojsko by nikdy nepovolali na trůn barbara Roberta. zatím mu sloužil jako nástroj pro přípravu té lsti. Když na to vzpomínám, musím se smát a úsměv se mi ještě chvěje na rtech, když vedu své pero za svitu lampy.

.....

.....Robert shromáždil všechny své síly v Brindisi, lodě i vojáky (lodí bylo sto padesát a vojáků na třicet tisíc, protože každá loď mohla pojmout dvě stě vojáků se zbraněmi a s koňmi). Takto se připravili, protože očekávali, že na druhé straně narazí rovněž na těžce vyzbrojené jezdce. Robert se původně chtěl vylodit u města Epidamnu, prok které nyní převládl název Dyrrhachion [Drač v Albánii]. Jeho záměrem bylo přepravit se z Otranta do Nikopole [město na Korfu] a obklíčit Naupaktos [Lepanto] a přilehlá místa s okolními pevnostmi. Ale moře bylo v těchto místech šíře otevřené než mezi Brindisi a Dyrrhachiem, proto dal Robert přednost této druhé trase. Zvolil nejrychlejší cestu, která byla zároveň bezpečná pro loďstvo. Bylo to v zimě, [pozn.: jiné prameny uvádějí březen nebo květen] slunce postupovalo k jižním rovnoběžkám, blížilo se k obratníku Kozoroha a dny se krátily. I kdyby vyplul z Otranta při rozednění, během plavby by ho mohla zastihnout noc a bouře, proto se rozhodl vyplout s plnými plachtami z Brindisi do Dyrrhachia. Tato trasa byla kratší, protože jaderské moře je v těchto místech úzké. Nenechal v Itálii ani syna Rogera, jak měl původně v úmyslu, když jej ustanovil pánem Apulie.Nevím, proč změnil své rozhodnutí, ale vzal Rogera znovu s sebou. Už během plavby do Dyrrhachia obsadil Robert silně opevněné město Korfu [asi 10. května 1081] a další naše pevnosti. Vzal k sobě rukojmí z Lombardie a Apulie, předepsal zemi daně, které si vybral, a pak už se jen čekalo, kdy udeří na Dyrrhachion. ...

.....

.....Císař Alexios poslal k Dyrrhachiu svého švagra Georgia Palaiologa. ... Dal příkaz opravit cimbuří hradeb, přičemž dřevěné části měly zůstat bez hřebíků, aby se při výstupu Latinů po žebřících hroutily a spolu s útočníky padaly k zemi. Dopisy povzbuzoval velitele přímořských měst i samotné velitele ostrovů, aby neupadali do beznaděje a nepovolovali, nýbrž aby zachovali klid a ostražitost, aby se dobře zajistili a nedovolili Robertovi zmocnit se náhlým útokem všech přímořských měst a samotných ostrovů. ... Nepustil však ze zřetele ani Robertovo zázemí. Nejdříve poslal dopis lombardskému vévodovi Hermannovi, pak také římskému papeži a arcibiskupovi Kapuy Hervému, princům a všech velitelům keltských zemí [pozn.: tak Byzantinci označovali západoevropské země] Snažil se získat si je dosti významnými dary a podněcoval jejich nepřátelství vůči Robertovi sliby mnoha dalších darů a hodností. Někteří od Roberta odpadli, jiní slibovali odpadnout, dostanou-li více. ... Jakmile se Robert ještě v Brindisi dozvěděl o Palaiologově příchodu, dal ihned na větší lodě připevnit dřevěné věže, pokryl je kůžemi a vůbec vybavil lodě pečlivě vším potřebným pro obléhání hradeb. Na válečné lodě nalodil koně a ozbrojené jezdce, pohotově dokončil všechny válečné přípravy a chystal se k přeplavbě. Jeho plánem bylo obklíčit Dyrrhachion, jakmile k němu dorazí, na moři a na souši obléhacími stroji zvanými helepolis. Chtěl tak zastrašit obyvatele města a pomocí obklíčení dobýt města přímým útokem. Zpráva o těchto přípravách vyvolala mezi ostrovany a obyvateli pobřeží kolem Dyrrhachia paniku.

.....

.....Když Robert ukončil plánované přípravy, zdvihl kotvy, seřadil válečné lodě, lodě s třemi řadami vesel i jednou řadou vesel, podle námořnických zkušeností do bojové pozice a v tomto uspořádání vyplul. Za příznivého větru dosáhl Aulonu a plul dále podle pobřeží až k Butrintu. Tam se spojil se svým synem Bohemundem, který již předtím náhlým přepadem Aulon dobyl. Robert rozdělil vojsko na dvě části. Jedné části velel sám, s tou druhou chtěl po moři plout k Dyrrhachiu, druhou část svěřil Bohemundovi, který měl k Dyrrhachiu táhnout po souši. Robert minul Korfu a zamířil k Dyrrhachiu. U mysu Glossa jej náhle přepadla silná bouře. Husté sněžení a vichry vanoucí z hor rozbouřily silně moře. Vlny se zdvíhaly a duněly, vesla se lámala v rukou veslařů, jakmile se snažili je spustit, vítr trhal plachty na kusy, ráhna praskala a padala na palubu a lodě se potápěly i s posádkou. To se dělo, ačkoli bylo léto a slunce již prošlo obratníkem Raka a blížilo se k souhvězdí Lva, bylo právě období, kdy, jak se říká, vychází Psí hvězda. Všichni byli vyděšeni, nevěděli, co dělat, protože takovým nepřátelům se nemohli postavit. Zdvihl se hlasitý křik, naříkali a prosili, dovolávali se spásné pomoci boží a modlili se, aby spatřili pevninu. Bouře však nepovolovala, jako by se Bůh na Roberta hněval pro jeho zpupnost a nesmírnou pýchu a jako by už od začátku sesílal předzvěst špatného konce. Část lodí se potopila i s posádkou, další se roztříštily při nárazu na pobřeží. Déšť rozmočil kůže pokrývající věže, hřebíky se následkem toho uvolnily, kůže ztěžkly a strhly sebou brzy dřevěné věže, které svým pádem způsobily potopení lodi. Loď, na níž byl Robert, se napůl roztříštila a jen stěží se zachránila. Proti očekávání se zachránily některé nákladní lodě i s posádkou. Moře vyplavilo mnoho mrtvol a četné vaky i jiné předměty, které s sebou měla Robertova posádka, a roztrousilo je na písčině. Trosečníci se postarali o mrtvé druhy a pohřbili je. Všude byl plno zápachu, nestačili mrtvoly dost rychle pohřbívat. Protože přišli o všechny potraviny, byli by trosečníci málem zahynuli hladem, ale úroda už byla zralá a pole i sady překypovaly plody. Každý rozumný člověk by si byl průběh událostí správně vyložil, ale Roberta nic z toho neděsilo, jím nedokázalo nic pohnout. Myslím, že se modlil jen za to, aby zůstal naživu tak dlouho, dokud bude moci bojovat, proti komu bude chtít. Ani nyní ho nic neodvrátilo od úsilí dosáhnout splnění svého cíle. Spolu se zachráněnými druhy zůstal sedm dní v Glabinitzi, aby se zotavil a umožnil odpočinek těm, kteří se zachránili z mořské bouře. Mělo také ještě dorazit vojsko, které zůstalo v Brindisi, a odjinud další očekávané loďstvo a také ho měla dohonit po pevnině ta část vojska, která vytáhla krátce před ním, ozbrojení jezdci, pěšáci a lehkooděnci z téhož oddílu. Robert pak spojil všechny tyto oddíly a po souši i po moři dorazil s celou armádou na ilyrskou pláň. V jeho doprovodu byl i latin, který mi tyto události vylíčil, říkal, že přišel k Robertovi jako posel biskupa z Bari a ujišťoval mě, že s Robertem pobýval na této pláni. Vojáci si postavili stany uvnitř zchátralých hradeb města, které se kdysi nazývalo Epidamnos, a pak se tam táborem položilo celé vojsko.

.....

.....Robert se utábořil na pevnině sedmnáctého června čtrvté indikce [17. června 1081] s velkým počtem jízdního i pěšího vojska, které svým vzezřením i vojenskou organizací nahánělo hrůzu. V té době měl už shromážděné celé vojsko. Na moři plulo jeho loďstvo složené z lodí všech druhů s dalšími vojáky, kteří měli velkou zkušenost v námořních bitvách. Obyvatelé Dyrrhachia byli obklíčeni z obou stran, z moře i z pevniny, a při pohledu na nesmírné počty Robertových vojáků překračující jakoukoli představu propadali panice. Ale Georgios Palaiologos byl statečný muž, velmi zkušený ve válečném umění, vždyť svedl na východě tisíce vítězných bitev, nepodlehl strachu a opevňoval město. Podle císařova příkazu dal stavět cimbuří a vybavoval hradby kamenometnými stroji. Dodal odvahy vojákům, kteří byli skleslé mysli, rozestavěl po všech hradbách stráže, sám je obcházel celou noc i den a také strážím přikazoval bdělost. ... Obyvatelé Dyrrhachia byli zachváceni strachem, když viděli před hradbami obléhací stroje a vysokou dřevěnou věž potaženou kůží s kamenometnými praky na vrcholku, převyšující i samotné hradby Dyrrhachia. Celý obvod hradeb byl obklíčen vojskem, k Robertovi se valili stále další spojenci, okolní města byla pustošena nájezdy, stanů den ode dne přibývalo. To vše nahánělo lidem v Dyrrhachiu strach, protože cíl vévody Roberta už jim byl jasný - nepřišel na ilyrskou pláň, aby pustošil města a venkov, aby se pak s bohatou kořistí vrátil do Apulie, jak dával všude předem rozhlašovat, nýbrž toužil po trůnu římské říše, a rychlé dobytí Dyrrhachia bylo jen začátkem. Palaiologos dal příkaz, aby se Roberta z hradeb zeptali, proč přišel. Robert odpověděl: "Abych vrátil svému příbuznému Michalovi, který byl vyhnán z trůnu, jeho dřívější hodnost, abych potrestal urážky, kterým byl vystaven, a vůbec abych se pomstil." Palaiologovi lidé mu nato dali tuto odpověď: "Jestliže Michala, až ho uvidíme, poznáme, prokážeme mu ihned aklamací povinnou úctu a odevzdáme mu město." Jakmile to Robert uslyšel, dal ihned příkaz obléci "Michala" do skvělého roucha a ukázat jej obyvatelům města. Přivedli ho pak v slavnostním průvodu za doprovodu různých hudebních nástrojů a za zvuku činelů a ukázali jej. Ti nahoře ho hned při prvním pohledu zahrnuli tisíci urážkami a rozhodně ujišťovali, že ho vůbec nepoznávají. Robert si z toho nic nedělal a držel se svého záměru. Zatímco obléhaní a obléhatelé si vyměňovali názory, vyrazilo několik vojáků z města, napadli Latiny a způsobili jim menší ztráty, načež se útočníci zase vrátili do Dyrrhachia. ... O tom všem se císař dozvěděl z Palaiologových dopisů. ...

.....

.....Když si Alexios představil velikost svého úkolu a uvědomil si, že jeho armáda je ve srovnání s Robertovým vojskem nepatrná, došel k názoru, že musí z východu povolat Turky, a informoval o tom ihned sultána. Povolal k sobě i Benátčany, snažil se je získat sliby i dary, aby hned vyzbrojili celé loďstvo své země a po rychlém přesunu k Dyrrhachiu ochránili město a svedli rozhodný boj s Robertovým loďstvem. ... Když Benátčané vyslechli tuto nabídku, vyžádali si prostřednictvím poslů vše, co chtěli, a dostalo se jim bezpečných záruk. Pak připravili ihned své loďstvo a v dokonalém pořádku vypluli s loďmi všeho druhu do Dyrrhachiu. Po dlouhé plavbě dopluli k chrámu postavenému kdysi dávno k poctě Neposkvrněné Matky Boží na místu zvaném Pallia a vzdáleném asi osmnáct stadií od Robertova tábora u Dyrrhachia [3.2 km]. Zalekli se však bitvy, jakmile spatřili na druhé straně města Robertovo loďstvo vybavené všemi možnými válečnými stroji. Sotvaže se Robert dozvěděl o příchodu Benátčanů, poslal k nim svého syna Bohemunda s loďstvem a výzvou, aby poctili aklamací císaře Michala i samotného Roberta. Benátčané odkládali aklamaci na příští den. Nastal večer a Benátčané se kvůli bezvětří nemohli přiblížit k pobřeží. Proto srazili větší lodě k sobě, svázali je lany a vytvořili takzvaný "přístav na volném moři". Mezi plachtami postavili dřevěné věže a pomocí lan na ně vytáhli bárky, které každá loď táhla za sebou. Do těchto loděk posadili ozbrojené muže, nařezali silné klády v délce asi jednoho lokte, natloukli do nich ostré železné hřebíky a čekali na příchod franckého vojska. Za ranního úsvitu dorazil Bohemund a požadoval aklamaci. Benátčané si tropili žerty z jeho vousu, Bohemund si to nedal líbit, zaútočil jako první a vyrazil proti nim s největšími ze svých lodí. Za ním vyrazilo hlavní loďstvo. Došlo k tvrdé srážce, a protože Bohemund zaútočil velmi urputně, mrštili Benátčané na jeho galéru seshora jednu ze zmíněných klád a okamžitě prorazili palubu. Do trupu vnikala voda a loď se potápěla. Posádka vyskakovala z lodi, námořníci upadali právě do toho nebezpečí, kterému se chtěli vyhnout, a tonuli, další byli pobiti v boji s Benátčany. Robert, který rovněž už byl ohrožen, unikl skokem na jednu ze svých lodí. Benátčané nabyli sebedůvěry, bojovali s větší odvahou, až konečně obrátili nepřítele na útěk a pronásledovali ho až k Robertovu táboru. Sotva se přiblížili k pevnině, vyskočili a zaútočili na Robertovo vojsko. Při pohledu na ně vyjel Palaiologos z pevnosti Dyrrhachia a bojoval po jejich boku. Boj byl tvrdý a probíhal přímo u Robertova tábora. Až tam Benátčané pronásledovali mnohé protivníky a četní z nich se stali obětí jejich mečů. Benátčané se zmocnili velké kořisti a vrátili se na své lodi. Palaiologos vtáhl zase do pevnosti. Po několikadenním odpočinku poslali Benátčané k císaři posly se zprávou o průběhu událostí. Císař je samozřejmě přátelsky přijal, prokázal jim tisícerá dobrodiní a propustil je s velkou částkou peněz pro benátského dóžete a jeho úředníky.

.....

.....Nicméně Robert ve své bojovnosti se rozhodl nevzdat se dalšího vedení války, ale pokračoval v boji. Nastala zima a Robert nemohl spustit lodě na moře. Navíc římské a benátské loďstvo bránilo přísunu zásob z Lombardie tím, že bedlivě střežilo spojení s oběma břehy. Sotvaže přišlo jaro a moře se uklidnilo, Benátčané zdvihli kotvy a zahájili proti Robertovi útok. Za nimi vyplul Maurix s římským loďstvem. Došlo k velmi tvrdé srážce, Robertovo loďstvo se dalo na ústup a poté se Robert rozhodl vytáhnout celé své loďstvo na souš. ... Zůstal dva měsíce v přístavu Jericho a usilovně se připravoval k válce na moři i na pevnině. Benátské a římské loďstvo hlídalo úžinu, jak to jen bylo možné, a jakmile moře bylo jen trochu splavné, bránilo Normanům k přeplavbě k Robertovi. Robertovo vojsko, které tábořilo u řeky Glykys, hladovělo, protože si nemohlo ani z pevniny zajišťovat přísun. Obránci Dyrrhachia zaháněli totiž každého, kdo se snažil vyrazit z Robertova opevněného tábora za potravou nebo za jinými potřebami. Sužovalo je také nezvyklé podnebí. Během tří měsíců tu prý pomřelo celkem na deset tisíc mužů. Nemoc postihla i Robertovu jízdu a zahubila mnoho lidí. Obětí nemoci a hladu se stalo v jízdním oddíle asi pět set hrabat a důstojníků a nesčíslné množství jezdců nižších hodností. Řekla jsem již, že Robertovy lodě kotvily na řece Glykys. Po zimě a jaru však přišlo velmi horké léto a hladina řeky suchem klesla. Korytem řeky neteklo ani tolik vody jako v horských bystřinách. Robert byl v obtížné situaci, protože nemohl rychle vyplout. Byl to však velmi vynalézavý a chytrý muž. Přikázal zarazit na obou stranách řeky kůly a spojit je hustým vrbovým proutím. Pak dal z kořene vyvrátit vysoké stromy, navršil je za proutí a na ně dal nasypat písek. Voda se hromadila na jednom místě a vtékala do koryta vytvořeného z kůlů. Vody postupně přibývalo, až naplnila celou přehradu, takže byla dostatečně hluboká, nadzvedla a vyzdvihla lodě, které dosud seděly na dně, a umožnila jim vyplout. Teď už lodě pluly snadno a lehce byly vytaženy na moře.

.....

.....Mezitím císař Alexios postavil vojsko. Oddílu exkubitů [pozn.: oddíl konstantinopolské posádky sloužící k ochraně císařského paláce] velel Konstantin Opos, oddílu Makedoňanů Antiochos, oddílu Thesalských Alexandr Kabasilas. Tatikios stál v čele Turků sídlících v okolí Ochridu. Byl to muž velmi statečný, v boji neporazitelný, ačkoli nepocházel ze svobodných předků. Jeho otec byl saracén, který upadl do rukou Jana Komnena, mého děda z otcovy strany při marodérském nájezdu. Veliteli manichejců, bylo jich celkem dva tisíce osm set, byli Xantas a Kuleon. I oni byli vyznavači manichejské hereze. Všichni tito muži byli velmi bojovní, ochotní okusit nepřátelské krve, jakmile se k tomu naskytne příležitost. Je třeba dodat, že byli i velmi smělí a neznali ohledy. Oddílům z císařského paláce (zpravidla se jim říká vestiarité) a franckým oddílům velel Panukomites a Konstantin Humbertopulos, který se tak jmenoval podle svého původu [syn Hubertův].

.....

.....Takovým způsobem uspořádal Alexios svou armádu a vyrazil s ní proti Robertovi. Cestou se setkal s kýmsi, kdo odtamtud přicházel, vyptal se ho na situaci kolem Dyrrhachia a získal přesnější informace o tom, jak Robert uvedl do pohybu všechny stroje nutné k obléhání hradeb a přivezl je už do jejich blízkosti. Georgios Palaiologos odolával celou noc a celý den obléhacím strojům, a Robertovým nástrahám. Pak se toho vzal, dal otevřít brány, vytáhl ven a svedl s Robertem těžký boj. ... Když se zpráva o tom donesla k císařově sluchu, uvědomil si císař, že Palaiologos potřebuje rychlou pomoc, a urychlil svůj pochod. Po Alexiově příchodu do Soluně mu řada lidí ještě podrobněji potvrdila zprávy o Robertovi. Robert už skončil svoje přípravy, dodal vojsku znovu odvahu, soustředil na pláni u Dyrrhachia mnoho materiálu a utábořil se na dostřel šípu od hradeb města. Mnoho svých oddílů rozestavěl i v horách, v údolích a na kopcích. Z mnoha stran však k němu přicházely i zprávy o pečlivých opatřeních Palaiologových. Palaiologos měl v úmyslu zapálit dřevěnou věž, kterou dal Robert postavit. Dal na hradbách připravit naftu, smůlu a třísky suchého dřeva, rozestavit kamenometné praky, a pak už jen čekal na vypuknutí boje. Počítal s tím, že Robert zaútočí příštího dne. Už dříve připravil ve městě dřevěnou věž, kterou dal postavit přímo proti věži, která byla vně hradeb. Celou noc pak dával zkoušet kládu upevněnou nahoře na věži, kterou chtěli vysunout proti dveřím vnější věže. Zkoušeli, zda lze kládou snadno pohybovat, zda zapadne přesně proti dveřím a nedovolí, aby se snadno otevřely. Palaiologos se přesvědčil, že kládou lze snadno posunovat a že vyhovuje svému účelu, a pak s klidem očekával útok, který předvídal.

.....

.....Příštího dne vydal Robert rozkaz, aby se všichni ozbrojili a aby do dřevěné věže vstoupilo asi pět set mužů, pěšáků i ozbrojených jezdců. Pak přitáhli věž k hradbě a snažili se otevřít horní dveře a použít je jako most k vpádu do pevnosti. Palaiologos dal mezitím vysunout onu velikou kládu pomocí předem připravených mechanismů a množství statečných mužů a znemožnil tak Robertovu lest. Kláda zcela zabránila otevření dveří. Palaiologos pak neustále ostřeloval Kelty [tak Byzantinci nazývali příslušníky západních národů], kteří stáli nahoře na věži. Ti se skryli, protože nemohli ostřelování nést. V té chvíli Palaiologos přikázal věž zapálit. Ještě nevyřkl poslední slovo, a požár na věži se stal skutkem. Vojáci seshora se vrhali dolů, vojáci dole otvírali dolní dveře a prchali. jakmile to Palaiologos viděl, vyrazil v čele oddílu statečných ozbrojenců zadní branou z pevnosti a vzal s sebou i muže vybavené sekyrami, aby jimi zničili věž. A to se mu také podařilo - seshora věž zapálil a zezdola ji podkopal pomocí nástrojů drtících kámen, až ji zcela zničil.

.....

.....Robert začal rychle stavět novou věž ... a připravoval obléhací stroje proti Dyrrhachiu. Císař Alexios pochopil, že obránci Dyrrhachia potřebují rychlou pomoc, uspořádal své vojsko a vydal se na pochod do Dyrrhachia. Sotva tam dorazil, dal postavit pro své vojsko opevněný tábor u řeky, které říkají Charzanes. Potom poslal k Robertovi posla s dotazem, proč přišel a jaké má úmysly. ... "Já", tvrdil Robert, "jsem se v žádném případě nevydal na tažení proti Tvému císařskému veličenstvu, ale vytáhl jsem jen, abych pomstil křivdu spáchanou na tchánu mé dcery. Chceš-li mír se mnou, i já to vítám, pokud budeš ochotný splnit podmínky, které ti sdělí moji poslové." Žádal však zhola nemožné věci, které by poškodily zájmy římské říše. Zároveň sliboval, že bude považovat Lombardii za léno svěřené mu císařem a že pomůže císaři v případě potřeby, dosáhne-li ovšem splnění svých slibů. Ale to byla jen přetvářka, aby vyvolal zdání, že za jeho požadavky stojí jeho přání zachovat mír. Kladl však nesplnitelné požadavky, aby mohl začít boj, nedosáhne-li jejich splnění, a přičíst vinu za válku římskému císaři. Když jeho nesplnitelné požadavky byly odmítnuty, svolal všechna svá hrabata a pronesl k nim tuto řeč: "Je vám známa křivda, jíž se císař Nikeforos Botaneiates dopustil vůči tchánu mé dcery, a urážka, kterou musela snést má dcera, která spolu se svým tchánem byla zbavena vlády. To jsme si nemohli nechat líbit a vytáhli jsme z naší země proti Botaneiatovi, abychom pomstili křivdu. Botaneiates byl však zbaven vlády a my nyní máme co dělat s mladým císařem a statečným vojákem, jehož zkušenosti ve vojenském umění daleko přesahují jeho věk. S ním nemůže vést válku nepromyšleně. Kde je mnoho velitelů, tam různost názorů mnoha lidí vyvolává zmatek. nezbývá než aby všichni ostatní se podřídili jednomu z nás, a ten aby se každého zeptal na jeho názor a nejednal jen nahodile podle vlastní úvahy. Ostatní nechť mu otevřeně řeknou svůj názor, a pak ať se podřídí rozhodnutí zvoleného velitele. Podívejte se, já jako první ze všech jsem ochoten podřídit se tomu, koho zvolíte." Všichni souhlasili s Robertovým návrhem, prohlašovali, že Robert mluví správně, a jednomyslně mu nabídli velení. Ten se naoko stydlivě zdráhal a chvíli odmítal velení přijmout, ani však na něho stále více naléhali s týmž požadavkem. Robert jen zdánlivě ustoupil před jejich nátlakem, ve skutečnosti už dávno po tom toužil. Zahrnoval je množstvím slov, obratně spřádal argumenty, a tak se těm, kteří neprohlédli jeho záměr, zdálo, že dosahuje vytouženého cíle proti své vůli. Nakonec jim řekl: "Hrabata a vojáci, slyšte mé rozhodnutí. Opustili jsme své domovy a přišli jsme sem. nastávající bitva bude bitvou s velmi statečným císařem, který se sotva chopil vládního kormidla. Svedl už mnoho vítězných bitev za vlády dřívějších císařů a přivedl jim jako zajatce nejednoho významného vzbouřence. Do této bitvy se proto musíme pustit celým srdcem. Dopřeje-li nám Bůh vítězství, pak už nám nebudou scházet peníze. Proto musíme teď spálit všechny naše stany, provrtat lodě, potopit je na dno moře a pak jít do boje s Alexiem, jako bychom se byli právě narodili a dnes měli i zemřít." Všichni s jeho slovy souhlasili.

.....

.....Takové byly úvahy a záměry Robertovy. Císařovy plány byly jiné, ale ještě promyšlenější a bystřejší. Oba vůdcové svolali své vojsko a radili se o strategických a velitelských problémech, aby vedli své vojsko i boj uváženě. Císař chtěl přepadnout Robertův tábor náhle v noci z obou stran. Spojeneckým oddílům dal příkaz, aby prošly salinami [slané bažiny na dně laguny u Dyrrhachia] a zaútočily na nepřítele zezadu.Sám chtěl zaútočit na Roberta zpředu, jakmile bude vědět, že spojenecké oddíly dorazily. Robert nechal za sebou prázdné stany, v noci přešel přes most (bylo to osmnáctého října páté indikce) a dorazil s celým vojskem k chrámu, který byl kdysi postaven na břehu moře a zasvěcen mučedníku Theodorovi. Po celou noc se snažili získat boží přízeň a účastnili se svaté bohoslužby. Pak Robert seskupil své vojsko, sám zaujal místo v jeho středu, křídlo k straně k moři svěřil Amiketovi (patřil mezi významná hrabata, měl statečnou ruku i srdce) a druhé křídlo svěřil svému synu Bohemundovi zvanému Saniskos. Když se to císař dozvěděl, přizpůsobil se okolnostem a sešikoval své vojsko na svah u moře. A protože už předtím rozdělil vojsko na dvě části, nepozastavil útok barbarů, kteří směřovali k Robertovým stanům, ale zadržel i s jejich velitelem Nampitem oddíly nesoucí na ramenou dvousečné meče a nařídil jim, aby sesedli z koní a táhly v malém odstupu v sevřených řadách před šiky. Všichni, jak je u jejich národa zvykem, se chránili štíty. Zbytek vojska rozdělil císař na šiky, sám velel střední linii, pravému a levému šiku postavil v čelo césara Nikefora Melissena a velkého domestika jménem Pakurianos. Prostor mezi císařem a pěšáky zaplňoval dosti silný oddíl vojáků lukostřelců , které chtěl Alexios vyslat proti Robertovi jako první. Nampitovi přikázal, aby jim vždy uvolnili průchod tím, že se jeho vojáci rozestoupí vpravo a vlevo, kdykoli lučištníci vyrazí proti Keltům, a aby po návratu lučištníků zase kráčeli v sevřených řadách a kryli se hustě sraženými štíty.

.....

.....Takovým způsobem uspořádal svou armádu a sám se hnal podél mořského břehu proti čelu keltského vojska. Odeslané barbarské oddíly prošly salinami a napadly keltské stany, sotvaže obránci Dyrrhachia otevřeli podle císařova příkazu brány. Vojevůdci postupovali proti sobě. Robert vyslal dopředu jízdní oddíl, aby se pokusil odlákat proti sobě část římského vojska. Císař však nepadl do pasti a poslal proti nim jen silný oddíl lehkých zbraní. Nejdříve docházelo jen k lehlým srážkám. Robert postupoval pomalu, ale prostor mezi oběma vojsky se stále zužoval, zvláště když Amiketův šik, pěšáci i jezdci, napadl krajní křídlo šiku Nampitova. Když se naši statečně bránili, vrátili se útočníci zpět, vždyť to nebyli samí vybraní vojáci. Vrhali se do moře a až po krk ve vodě se blížili k římským a benátským lodím a dožadovali se od nich záchrany. Námořníci je však na lodě nevzali. Gaita, Robertova žena a družka v boji, jak se vypráví, při pohledu na prchající na ně vrhla rozzlobený pohled a jako druhá Pallas (i když ne Athéna) hlasitě vykřikla a jako by svým jazykem křičela onen homérský verš: "Jak dlouho ještě budete prchat? Stůjte, buďte přec chlapi." A když viděla, že stále prchají, popadla dlouhé kopí a vší silou jím mrštila po uprchlících. Ti se vzpamatovali a vrátili se do boje. Oddíly ozbrojené sekyrami i jejich velitel Nampites z nezkušenosti a v zápalu boje postupovali příliš rychle a vzdálili se na dost velkou vzdálenost od římských linií. Plni stejné odvahy jako Keltové nemohli se už dočkat, až se s nimi střetnou. Robert zpozoroval, že se Nampitova oddílu zmocňuje únava a že jeho vojáci těžce oddechují. Ujišťovala ho o tom rychlost jejich pochodu, vzdálenost, kterou urazili, a váha jejich zbraní. Proto vydal rozkaz, aby proti nim vrazil oddíl pěšáků. Poněvadž Nampitovi vojáci se předem unavili, ukázalo se, že jsou slabší než Keltové. Celý tento oddíl barbarů padl. Těch několik málo, kteří unikli, hledali ochranu v chrámu archanděla Michaela. Část naplnila chrám, pokud se tam vešli, část vylezla na střechu chrámu a myslela, že se tak zachrání. Ale Latinové založili oheň a upálili všechny i s chrámem. Zbytek římského vojska statečně odolával nepřátelům. Robert se hnal se svým vojskem jako okřídlený rytíř proti římským šikům, odrazil je a rozbil na mnoho částí. Část jeho protivníků padla v boji, část se zachránila útěkem.

.....

.....Císař Alexios vytrvával jako nezdolná věž, ačkoli ztratil mnoho druhů, mužů vynikajících rodem i vojenskými zkušenostmi. ... Boj neustával, protože všichni viděli, že císař odolává. Tu vyrazili tři Latinové, jeden z nich již uvedený Amiketes, druhý Petr, syn Alifův, jak sám říkal, a třetí kdosi neméně významný než oni. Ti pobídli vší silou koně ostruhami a s dlouhými kopími se hnali proti Alexiovi. Amiketes císaře minul, protože jeho kůň se maličko odchýlil z dráhy. Císařovi se podařilo odrazit kopí druhého jezdce mečem, pak jej udeřil vší silou do klíční kosti a odsekl mu paži od těla. Třetí jezdec mířil na vladařovo čelo. Alexiem, který byl rozvážný a pevné mysli, to vůbec neotřáslo. V mžiku se rozhodl a věděl, co má dělat. Jak rána mířila, sklonil se nazad až k ocasu svého koně. Ostří meče jen lehce škráblo povrch jeho těla, hrot meče zachytil o okraj přilby, rozsekl řemen pod bradou, kterým byla přilba upevněna, a shodil ji na zem. Kelt se ihned přihnal, protože myslel, že srazil Alexia z koně. Ale Alexios už seděl vzpřímeně a pevně v sedle a neztratil žádnou ze svých zbraní. V ruce třímal obnažený meč, byl pokryt prachem smíšeným s jeho vlastní krví, s nepokrytou hlavou, zářivě rudé vlasy mu poletovaly kolem očí a obtěžovaly ho. Vyděšený kůň se totiž snažil zbavit otěže a nepokojně poskakoval, proto padaly Alexiovy vlasy do tváře. Alexios znovu sebral všechny síly a odolával nepřátelům, jak jen to vůbec bylo možné. Pak ale viděl, že prchají i Turci a že Bodinos ustupuje bez boje. I on totiž sáhl ke zbrani, seřadil své vojsko do bojového šiku a zůstal v den boje v tomto postavení, jako by chtěl císaři přispět podle uzavřené smlouvy na pomoc. Zdá se však, že Bodinos vyčkával s útokem na Kelty až podle toho, zda se bude vítězství klonit na stranu císařovu. V opačném případě měl v úmyslu klidně ustoupit. Že skutečně takto uvažoval, je zřejmé z jeho jednání: jakmile viděl, že vítězství už patří Keltům, rychle se vrátil domů, aniž zasáhl do boje. Císař viděl, že tu už není nikdo, kdo by mu přispěl na pomoc, obrátil se tedy rovněž zády k nepříteli. A tak se Latinové jali římské vojsko pronásledovat.

.....

.....Robert se zmocnil bez potíží kořisti i s císařským stanem a pyšně obsadil rovinu, na níž tábořil už dříve při obléhání Dyrrhachia. Po krátkém odpočinku začal uvažovat, jestli se má ihned pokusit o útok na hradby, nebo raději odložit obléhání na příští jaro a obsadit zatím jen města Glabinitzu a Ioanninu. Tam v údolích nad dyrrhachijskou rovinou by mohlo přezimovat i celé vojsko. Jak jsem již dříve uvedla, pocházeli obyvatelé Dyrrhachia většinou z Amalfi a z Benátek. Sotva se dozvěděli, jaké neštěstí postihlo císaře Alexia, že padlo velké množství mužů, že loďstvo se muselo stáhnout a že Robert chce příští rok na jaře město oblehnout, tu každý přemýšlel, jak se zachránit a jak uniknout hrozícímu nebezpečí. Na společném shromáždění každý řekl svůj názor a v diskusi se vyjádřili ke všem návrhům. Východisko z nouze viděli v návrhu, který doporučoval vzdát se Robertovi a vydat mu město. K takovému rozhodnutí je podněcoval také jeden vystěhovalec z města Amalfi, dali tedy na jeho rady a vpustili Roberta do města. ...

.....Zatím nastala zima. Během zimního období chtěl Robert shromáždit další žoldnéře, zamýšlel také se spojit s cizími oddíly a na jaře měl v úmyslu vytáhnout s celou armádou proti císaři. ... Zatímco se i císař připravoval k výpravě proti Robertovi, dostal Robert zprávu, že německý král táhne do Lombardie. V tísnivé situaci uvažoval o řešení. V okamžiku, kdy se chystal k plavbě do Ilyrika, ustanovil svým nástupcem Rogera a Bohemundovi jako mladšímu nepřidělil dosud žádné území. Po dlouhém váhání svolal všechna hrabata a vysoké důstojníky, dal zavolat i svého syna, Bohemunda Saniska, posadil se před ně a pronesl k nim tuto řeč: "Jak víte, hrabata, když jsem se chystal přeplavit do Ilyrika, ustanovil jsem pánem své země prvorozeného a milovaného syna Rogera. Nemohl jsem přece v okamžiku, kdy jsem se chystal odejít za tak velkým úkolem, nechat zemi bez vladaře jako kořist přístupnou komukoli, kdo by po ní zatoužil. Teď, když německý král už směřuje sem a chce nás napadnout, musíme bránit svou zemi ze všech sil. Člověk nesmí dát všanc své vlastnictví a sahat po cizím. Proto odcházím bránit svou zem a svést bitvu s německým králem. Tady mladšímu synovi nechávám Dyrrhachion a Aulon, i ostatní města a ostrovy, které jsem předtím dobyl zbraní. Vás žádám a prosím, abyste mi dali závazný slib, že na něho budete pohlížet jako na mne a že za něho budete bojovat ze všech sil a z celého srdce. A tobě, můj nejmilejší a nejdražší synu," řekl a obrátil se k Bohemundovi, "doporučuji, abys měl hrabata v úctě, o všem se s nimi radil, nechoval se k nim jako pán, ale jako společník. Dej pozor, abys nezanedbal válku proti římskému císaři. Utrpěl velkou porážku, málem se stal obětí meče, většina jeho vojáků padla v boji a císař sám prý byl málem zajat a unikl nám, ačkoli byl zraněn. Nepovol, nedopřej mu klid, aby se nevzpamatoval, a nepostavil se ti s ještě větší odvahou. Císař - to nejí jen tak někdo, od dětství vyrostl ve válkách a bitvách, prošel Východ i Západ, zajal řadu mužů, kteří se vzbouřili proti dřívějším císařům; ostatně i ty takové věci slyšíš ze všech stran. Ale jestli ztratíš odvahu a nepotáhneš se vší rozhodností proti němu, promarníš všechno, čeho jsem dosáhl já, a sám sklidíš plody vlastní lehkomyslnosti. Já teď vytáhnu, abych vyhnal krále z naší země a upevnil moc, kterou jsem svěřil milovanému Rogerovi."

.....

.....Těmito slovy se rozloučil z Bohemundem, nastoupil na loď a odplul do Lombardie. Co nejrychleji spěchal do Salerna, slavného vévodského sídla. Tam zůstal, dokud nesebral dostatečně veliký počet vojáků a co nejvíc cizích žoldnéřů. Německý král spěchal, aby obsadil Lombardii podle slibu, který dal císaři. Jakmile se to Robert dozvěděl, pospíchal do Říma, aby se spojil s papežem a zabránil Němci v dosažení cíle. Ani papeži nebyl Němcův úmysl po vůli, a proto vytáhl proti němu společně s Robertem. Cestou do Lombardie se německý král dozvěděl, že císař Alexios utrpěl velkou porážku, že jeho vojáci se stali obětí nepřátelských zbraní nebo že se rozprchli na všechny strany. Slyšel, že císař se ocitl mnohokrát v nebezpečné situaci a jako statečný bojovník utrpěl řadu zranění na různých částech těla a že se zachránil zcela nečekaně jen díky své odvaze a statečnosti. Po těchto zprávách se král otočil, táhl zpět do své země a viděl vítězství už v tom, že se zbytečně nevystavil žádnému nebezpečí. Německý král se tedy vracel. Jakmile Robert obsadil králův tábor, upustil sám od dalšího pronásledování. Oddělil od svého vojska poměrně velký oddíl a přikázal vojákům, aby v pronásledování Němců pokračovali oni. Sám se zmocnil celé kořisti a vrátil se s papežem do Říma. Tak mu zabezpečil stolec a papež mu za to požehnal. Robert se pak vrátil do Salerna, aby se zotavil z tolika vyčerpávajících bitev."

.....

.....Bohemund porazil ještě toho roku Alexia ve dvou bitvách, přičemž se vyhnul různým byzantským nástrahám jako vozové hradbě a tzv. tribolos - železná koule se čtyřmi ostrými hroty, z nichž tři se po vyhození koule zapíchly do země, čtvrtý čněl vzhůru. Používaly se proti nepřátelské jízdě. Dobyli Skopje, obnovovali staré tvrze, na podzim oblehli Larisu. Po šesti měsících neúspěšného obléhání se zde ale objevil Alexios a ve velké bitvě Normany porazil. Bohemund poté odplul k otci a normanské pevnosti bránil Bryennios (hrabě de Brienne, místodržící Apulie). Ten byl ale také poražen, část Normanů se přidala k Byzantincům, část vedená Bryenniem byl za slib klidu zbraní umožněn odchod do Aulonu.

....."V Salernu se připojil Bohemund k otci Robertovi a nejrůznějšími řečmi je štval proti císaři. Při pohledu na Bohemunda, jehož tvář prozrazovala hroznou zprávu, stál Robert hezkou chvíli beze slov, jako zasažen bleskem. Všechny naděje, které do syna vkládal, splaskly jako bublina. Na všechno se vyptal, dozvěděl se, že všechno dopadlo opačně, než čekal; poté propadl zoufalství. Ani v této situaci nemyslel na nic neušlechtilého, co by nebylo hodno jeho odvahy a statečnosti. Měl naopak ještě větší chuť bojovat a zabýval se ještě většími plány a záměry než předtím. Robert se vždy houževnatě držel svých plánů a záměrů, nikdy nebyl ochoten upustit od toho, k čemu se jednou rozhodl. Stručně řečeno, nic jím nikdy nepohnulo, vždy byl přesvědčen, že všeho může dosáhnout při prvním pokusu. Okamžitě začal uvažovat a vzpamatoval se ze své hluboké skleslosti. Rozhlásil na všech stranách, že chce znovu táhnout proti císaři do Ilyrika, a zval všechny k sobě. Brzy se odevšad scházeli skvěle vyzbrojení vojáci, jezdci i pěšáci, toužící po boji. Sjížděli se z okolních měst i cizích zemí a Robert zbrojil, aby odčinil synovu porážku. Když sebral dostatečně velké vojsko, povolal k sobě syny Rogera a Gida [Guido]. Toho chtěl Alexios odvrátit od jeho otce. Poslal k němu posly a tajně mu slíbil manželskou smlouvu, vynikající pocty a bohaté peněžní dary. Gidos jeho nabídku přijal, ale zatím udržoval plán v tajnosti. Robert svěřil synům jízdní oddíly a propustil je s příkazem, aby co nejrychleji dobyli město Aulon. Synové se přeplavili na druhou stranu a náhlým útokem dobyli město. Zanechali tam jen menší stráž a s ostatními vojáky obsadili rovněž při prvním útoku Butrinto.

.....

.....Robert plul s celou svou flotilou podél pobřeží proti Butrintu až do Brindisi, odkud se chtěl přepravit do Ilyrika. Když se dozvěděl, že z Otranta je vzdálenost kratší, dopravil se do Aulonu odtamtud. Potom plul se svým loďstvem podél pobřeží z Aulonu do Butrinta a spojil se tam se svými syny. Poněvadž v té době od něho odpadl ostrov Korfu, jehož se předtím zmocnil, nechal syny v Butrintu a odplul s celým loďstvem na Korfu. To podnikal Robert. Po zprávě o těchto událostech císař neztrácel odvahu. Dopisem vybídl Benátčany, aby vyzbrojili loďstvo a obnovili válečné akce proti Robertovi. Slíbil jim, že je za jejich výdaje mnohonásobně odškodní. Císař sám vyzbrojil dvouveslice, trojveslice a nejrůznější pirátské lodě, obsadil je ozbrojenou posádkou zkušenou v námořních bitvách a vyslal je proti Robertovi. Jakmile se Robert dozvěděl o příchodu loďstva, byl podle svého zvyku ochoten pustit se do boje. Zdvihl kotvy a odplul s celým loďstvem do přístavu Kassiope. Benátčané vypluli do přísatvu Passara, kde se nějaký čas zdrželi, a když se dozvěděli o Robertově příchodu, odpluli rovněž do kassiopského přístavu. Došlo k prudké srážce v boji zblízka, v němž Robert utrpěl porážku. Porážka nezmenšila Robertovu bojechtivost a ochotu pustit se kdykoli do boje, naopak Robert hned zahájil přípravy k dalšímu boji a k větší válečné srážce. Dozvěděli se to i velitelé obou flotil, jimž předchozí vítězství dodalo odvahy. Už po třech dnech zaútočili na Roberta a dobyli skvělé vítězství, po němž se vrátili do passarského přísavu. Pak, jak se to obvykle stává, se buď lehkomyslně spolehli na předchozí vítězství, nebo podcenili poraženého nepřítele. Ochabli v pozornosti, a chovali se k Robertovi pohrdavě. Vyčlenili z loďstva rychlá plavidla a poslali je do Benátek, aby tam podali zprávu o úplné Robertově porážce.

.....

.....Robertovi o tom podal zprávu Benátčan Petr Contarini, který k němu nedávno přeběhl. Roberta to mrzelo a ztrácel chuť stavět se na odpor. Pak si však dodal odvahy a vytáhl znovu proti Benátčanům. Ti, zastrašeni jeho náhlým příchodem, svázali poblíž Korfu rychle lany velké lodě a postavili takzvaný mořský přístav. Malé lodě umístili dovnitř. Pak v plné zbroji čekali na Robertův příchod. Robert dorazil a okamžitě se pustil do boje. Byla to hrozná bitva, těžší něž předchozí boje, protože obě strany bojovaly odvážněji než dříve. Bitva zuřila, žádná z obou stran se nedávala na ústup, vojáci se sráželi neustále tváří v tvář. Benátčané už vyčerpali všechny zásoby, zbyla jim jen ozbrojená posádka na lodích. Odlehčené lodě se vznášely na hladině, voda dosahovala sotva po druhý pruh, takže když se všichni muži nahrnuli proti nepříteli na jednu stranu, okamžitě se utopili. Bylo jich asi třináct tisíc. Ostatní lodě byly zajaty i s posádkou. Robert se po tomto skvělém vítězství zachoval nelítostně. S mnoha zajatci naložil krutě, některé oslepil, jiným dal uřezat nosy, ruce nebo nohy, nebo obojí. U ostatních vzkázal do jejich vlasti, aby se bez strachu dostavil každý, kdo by chtěl penězi vykoupit svého blízkého. ... Zakrátko Benátčané vypravili nové rychlé lodě a trojveslice i různé malé spěšné lodě a s velkou silou táhli proti Robertovi. Utkali se s ním u Butrinta, kde kotvil, v těžkém boji jej porazili, zabili mnoho nepřátel a ještě víc jich hodili do moře. ...

.....

.....Robert nezachovával mír ani po této porážce. Už dříve poslal jednu loď pod synovým velením k ostrovu Kefalenia, aby obsadil tamější město. Ostatní lodě s celým vojskem poslal do přístavu Bonditza, sám se nalodil na rychlou loď s jednou řadou vesel a odjel na Kefalenii. Ale u kefalenského mysu Ather [stejného jména je i mys v Palestině] byl zachvácen prudkou horečkou, dříve něž se mohl spojit s ostatními silami i se synem. Nemohl snést horečnatý žár a požádal o studenou vodu a jakýsi domorodec jim řekl: "Podívejte se na tamten ostrov. Je to Ithaka. Kdysi na něm postavili velké město Jeruzalém, dnes už stářím zchátralé. Tam je pramen, z něhož neustále proudí čerstvá pitná voda." Když to Robert slyšel, zachvátil ho strach. Když si spojil jména Ather a Jeruzalém, pochopil, že smrt je mu nablízku. Před dlouhou dobou mu totiž nějací lichotníci, jak už je u nich zvykem hovořit s velmoži, odpověděli: "Až k místu Ather si vše podrobíš. Odtud půjdeš do Jeruzaléma splatit dluh." Buď ho vyčerpala horečka, nebo měl zápal plic, přesně to říci nemohu, ale po šesti dnech zemřel [17. července 1085]. Jeho žena Gaita jej zastihla v posledním tažení, vedle něho stál a plakal Gidos. Rogerovi, kterého ještě za života určil svým nástupcem, podali zprávu o tom, co se stalo. Byl tou zprávou nesmírně zarmoucen, vzpamatoval se však a začal přemýšlet o důležitějších věcech. Ovládl svůj zármutek, povolal k sobě všechny své lidi, oznámil jim s pláčem, co se stalo, a zavázal si je přísahou. Pak s nimi odtáhl do Apulie. Ačkoli bylo léto, zastihla je při plavbě silná bouře, v níž se některé lodě potopily, jiné narazily na břeh a ztroskotaly. Také loď, jež vezla mrtvého, byla velmi poškozena. Robertova družina jen stěží zachránila rakev s jeho tělem a dopravila je do Benusia [Venosa, městečko v Apuliii]. Robert byl pohřben v klášteře postaveném kdysi dávno k poctě Svaté Trojice, v němž už leželi jeho bratři. Robert zemřel dvacet pět let poté, co se stal vévodou, celkem žil sedmdesát let. ...

.....

.....Podle obecného názoru byl Robert vynikající vojevůdce. Byl inteligentní, pěkného vzezření, zábavný společník, v rozhovoru pohotový, ochotný každého vyslechnout. Měl silný hlas, vysokou postavu, vlasy souměrně rozčísnuté na obě strany a hustý plnovous. Důsledně dodržoval zvyky svých krajanů. Byl také pyšný na svůj vzhled, který z něho činil důstojného vladaře. Ke všem svým podřízeným se choval s úctou, ale zvlášť ohleduplně zacházel s těmi, kteří mu byli oddáni. Jinak byl velmi šetrný, měl rád peníze, rád obchodoval, byl ziskuchtivý a navíc také ctižádostivý. Mnozí lidé mu vyčítali právě tyto slabosti. ... Nepatřil mezi lidi, které lze snadno porazit, naopak byl nesmírně houževnatý nepřítel, jehož odvahu zvyšovala každá porážka."

.....

.....

Anna na jednom místě prozradila tajemství výroby tzv. "řeckého ohně":

....."Z borovice a z jiných jehličnatých stromů nasbírali hořlavou pryskyřici, smísili ji se sírou a touto směsí naplnili dutou třtinu, kterou si přiložili k ústům a silně do ní foukali. Hořlavá směs se spojila s ohněm na konci trubky, vylétla a jako blesk zasáhla tvář nepřítele. Takové ohně používali i Dyrrhachijští; kdykoli se ocitli tváří v tvář nepříteli, spalovali mu vous i tváře."

Jinde podrobně rozepisuje výzroj a způsob boje západních vetřelců:

....."Obrannou zbraní Keltů je drátěná košile pletená z jednotlivých oček a železný pancíř, který je udělán z tak dobrého železa, že šíp se od něho odráží a pancíř dokonale brání tělo protivníka. Další ochranu poskytuje štít. Není kulatý, ale nahoře je velmi široký, směrem dolů se zužuje do špičky. Vnitřní strana je mírně vydutá, vnější strana je hladká, lesklá a skví se na ní bronzová puklice. Od tohoto štítu se odráží a vrací k střelci každý šíp, skytský i perský, i kdyby jej vypustila obří paže."

Proto Byzantinci zásadně stříleli na koně: "Kelta na koni nelze zadržet, tehdy dokáže prorazit i hradby Babylónu. Bez koně se stává hříčkou kohokoli." A jinde praví: "Nikdo se nemůže Keltovi vyrovnat odvahou a vzezřením, dokud sedí na koni, ale jakmile sesedne z koně, brání mu v chůzi velký štít a zobce střevíců, a lze si s ním snadno poradit. Stane se z něho docela jiný člověk, tatam je jeho odvaha i statečnost a úplně poklesne na mysli."

Později se Anna ještě vrátila k vzezření Bohemunda a obecně normanů:

....."Bohemundovi nepadaly jeho plavé vlasy na záda, jak tomu bylo u jiných barbarů [míněni normani], Bohemund si nezakládal na své hřívě, ale vlasy měl přistřižené až po uši. Nevím, zda měl ryšavou bradu, či zda měl jeho vous jinou barvu. Byl totiž úplně vyholený."