.....Dobytí Jeruzaléma seldžuckými Turky v letech 1077-1078, velké hrozící nebezpečí od nomádských Pečeněgů, kteří se spojili byť dočasně se Seldžuky, a trvalá obava z normanských výbojů vedla císaře Alexia I. k hledání pomoci v západní Evropě. Prvou žádostí o ni byl dopis z roku 1089 adresovaný hraběti Robertu Flanderskému, v němž císař žádal o vojenskou pomoc a námezdné vojsko. Další žádosti o pomoc předložili Byzantinci v roce 1090 a poté v roce 1095. Úkolem byzantských vyslanců bylo vytvořit jednotnou frontu východních a západních křesťanů proti nevěřícím. Byzantské poselstvo vyslané císařem Alexiem I. se objevilo v březnu 1095 na koncilu v Piacenze, kam svolal papež Urban II. představitele západního křesťanstva. Byzantští vyslanci obeznámili církevní hodnostáře s islámskou invazí, jež nebezpečně ohrožovala křesťanstvo na Východě, a žádali západní křesťany, aby vstoupili do služeb byzantského císaře. Koncil velmi pozorně vyslechl jejich žádost, ale nedal jim žádnou konkrétní odpověď. V Římě totiž vznikla nová situace: papežského stolce se zmocnil známý odpůrce Urbana II., Kliment III. Papež Urban II. zatím odešel do Francie a svolal zde nový koncil do Clermontu, který slavnostně zahájil 18. Listopadu roku 1095. Deset dnů se rokovalo jen o církevních otázkách za účasti dvou set biskupů, čtrnácti arcibiskupů a četných duchovních. Teprve 27. listopadu ohlásil papež své veřejné vystoupení a přednesl řeč, v níž bylo vyjádřeno stanovisko k žádosti byzantského císaře a postoj papežské kurie k islámu. Bylo opuštěno od záměru poslat císaři na pomoc křižácké vojsko, od počátku se zde usilovalo o postavení vlastního samostatného rytířského vojska. Papežovy výzvy nejdříve uposlechly vrstvy sociálně nejslabších, houfy chudiny, které se rekrutovaly ze severní Francie a z Porýní a táhly přes Bělehrad a Niš. Jejich vůdci byli Gautier Sans-Avoir (Bezzemek) a Petr Poustevník. Neuspořádané a nedostatečně ozbrojené zástupy dorazily v srpnu 1096 před Konstantinopol. Vzhledem k tomu, že docházelo k častým potyčkám mezi poutníky a Byzantinci, nehodlal císař ponechat tento neklidný element poblíž hlavního města. Rozkázal, aby houfy byly dopraveny k Nikomedei a do Malé Asie, kde jim byl vybudován opevněný tábor. V následujících střetnutích však bylo toto nepravidelné chudinské vojsko Seldžuky rozehnáno a tábor byl vypleněn a zničen.

.....

.....Tyto lidové houfy nepovažoval císařský dvůr za partnera k jakékoli formě vyjednávání. Zcela jiný postoj císař zaujal, když od prosince roku 1096 přicházela postupně k hradbám Konstantinopole vojska jednotlivých západoevropských států. Mezi veliteli rytířských sborů byli Hugo z Vermandois z Francie, Geoffrey z Bouillonu z Lotrinska s bratrem Balduinem a s Eustachem z Boulogne. Největší odvahou mezi nimi vynikaly oddíly Bohemunda, syna Roberta Guiscarda, a jeho synovce Tankreda. Provensálskou skupinu vedl Raymond z Toulouse a jako poslední dorazili ke Konstantinopoli feudálové ze severní Francie v čele s vévodou Robertem s Štěpánem z Blois. Ačkoliv byzantský císař nepovažoval přední západoevropské vladaře za sobě rovné, setkal se s nimi v Konstantinopoli a přijal je jako příslušníky vládnoucí třídy. Příchod křižáků do byzantské metropole vylíčila Anna Komnena, dcera císaře Alexia I., která podala ve svém díle konfrontaci obou civilizací, západní a východní. Politické vztahy mezi byzantským císařem a jeho "hosty" ze západu byly určovány dvěma základními otázkami. První z nich se týkala způsobu a podmínek, za jakých měli křižáci co nejrychleji projít byzantským územím, a byzantské pomoci v boji se Seldžuky. Druhým, závažnějším problémem bylo stanovit, komu budou patřit území, která křižáci dobudou. Většinou totiž šlo o oblasti, které dříve náležely byzantské říši a byly jí odňaty arabskými nebo seldžuckými útočníky. Proto císař vystoupil s požadavkem, aby mu přední západní velitelé křižáckého vojska složili lenní přísahu věrnosti. V praxi to znamenalo, že území znovu dobytá křižáky zůstanou pod byzantskou svrchovaností i v tom případě, že se stanou lénem západních feudálů. Za této podmínky byl pak císař ochoten pravidelně zásobovat křižácké vojsko, vojensky je podporovat a poskytovat námořní pomoc. Tyto přísahy se však později staly zdrojem velké nevraživosti západních feudálů proti byzantské říši. Společně postupující franské a byzantské vojenské oddíly dobyly nejprve Nikaiu. Poté došlo k střetnutí s vojáky Kilič-Arslána u Dorylaia (1097) a nakonec padla Antiochie (1098). V této bitvě se zvláště vyznamenal Bohemund, který vojensky i takticky překonal Korbughu, seldžuckého náčelníka z Mosulu. Když se jednalo o kapitulaci města, Turci se vzdali výhradně jemu. Při této příležitosti se znovu vynořila otázka, kdo bude ovládat křesťanskou Antiochii. Rozpory mezi nároky byzanského císaře a úspěchy křižáckých vojsk později vyhrotil Balduin tím, že dobyl v roce 1098 Edessu, ve které se prohlásil suverénním pánem. Bylo zřejmé, že katolické arménské obyvatelstvo v Edesse bylo nakloněno křižáckým dobyvatelům a nechtělo být nadále byzantskou provincií. Tím se ovšem porušily lenní přísahy, složené v Konstantinopoli císaři Alexiovi. Avšak hlavní síla křižáckého vojska směřovala k Jeruzalému. Město bylo ovládáno od roku 1095 Araby v čele s fátimovskými veliteli. Když bylo zřejmé, že křižáci nemají v úmyslu s nimi vyjednávat, obrátili se Fátimovci na císaře Alexia s dotazem, zda křižáci postupují v intencích byzantského císaře. Nebylo divu, že po zkušenostech z Antiochie a Edessy se Alexios od výpravy křižáků táhnoucích na Jeruzalém zcela distancoval. Město bylo dobyto v roce 1099. V bojích se vyznamenal druhý z vůdců sicilských Normanů Tankred. Jedna část křižáků považovala úkol výpravy za splněný a vrátila se do Evropy, druhá (početnější) zůstala a snažila se obohatit. Na rozdíl od byzantské říše nepovažoval islámský svět nově vytvořené křižácké státy (Antiochie, Jeruzalém, Edessa) za vážné nebezpečí. Bylo však zřejmé, že právě roztříštěnost islámské moci umožnila krystalizaci státních útvarů západních dobyvatelů. Nepřátelství mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Seldžuky byly výhodou pro Byzanc i pro rané křižácké státy, které těžily z rozporů mezi Aleppem, Mosulem a Damaškem. Také Bagdád se zmítal ve vnitřních sporech a síly Seldžuků byly vázány stálou byzantskou ofenzívou na maloasijském pobřeží. Jedinou silou nebezpečnou v této době pro Byzanc i západní křižáky byli Danišmendovci, seldžucká dynastie z Melitene, kteří ovládali východní Anatolii.

..

.....Silně nepřátelský postoj k Byzanci šířil zejména Bohemund, který se po vyváznutí ze zajetí Danišmendovců rozhodl hledat na vlastní pěst znovu pomoc na západě. Ještě před koncem roku 1104 odplul i s velkým bohatsvím, které ukořistil na Východě, do normanské Apulie. Odtud se vydal k papeži Paschalisovi a snažil se ho získat pro výpravu proti Byzanci, kterou vylíčil jako hlavního nepřítele křesťanstva, nebezpečnějšího než islámští dobyvatelé. Toto jednání bylo úspěšné, takže papežský nuncius, který doprovázel Bohemunda na cestě do Francie, vyhlašoval nezakrytě válku proti Byzanci. Císař Alexios, který se o Bohemundových záměrech dozvěděl, rozkázal, aby se byzantské loďstvo soustředilo k západnímu pobřeží Balkánu. Na podzim roku 1107 se císař Alexios setkal již podruhé s Normany před hradbami Dyrrhachia. Byzantské loďstvo tentokráte prokázalo v boji vyspělejší taktiku. Odřízlo Bohemundovi cesty po moři i do vnitrozemí, takže byl téměř rok obléhán a posléze kapituloval. Podmínky jeho propuštění ze zajetí byly obsaženy v mírové smlouvě z roku 1108, kterou mělo být Antiochijské knížectví navráceno Byzanci jako léno. Touto smlouvou získala sice Byzanc v Evropě na prestiži, avšak praktické výsledky pro konkrétní situaci na Východě nenabyly většího významu vzhledem k tomu, že po brzké smrti Bohemundově (1111 v Canosse) se stal Tankred opět nezávislým vládcem Antiochie (za nedospělého Bohemunda II).

.....

.....První vážný pokus sjednotit islámské síly proti křižákům podnikl mosulský atabeg Zengí. Ten v roce 1144 dobyl Edessu, což vyvolalo značný ohlas nejen v Byzanci, ale i v západní Evropě, kde byla okamžitě zahájena agitace pro druhou křížovou výpravu. V této době ovšem proti Byzanci znovu zaútočili Normané, tentokrát přímo ze Sicílie pod vedením krále Rogera II. Tento nejstarší syn Rogera I., původně jen hrabě sicilský, byl slavně korunován vládcem Království obojí Sicílie v Palermu v roce 1130; krátce předtím znovu spojil normanské území v jižní Itálii, po Guiscardově smrti samostatné - k svému hrabství sicilskému a vévodství neapolskému připojil v roce 1122 vévodství kalabrijské a v roce 1127 dobyl po vymření zdejší dynastie (Guiscardovi přímí potomci) vévodsví apulijské. Během následujícího desetiletí bylo ke království připojeno ještě území Amalfi, Aprutia a další menší území ve střední Itálii a území kolem severoafrického Tripolisu. Roger II.,věrný tradici svých normanských předků zahájil své byzantské tažení útokem na byzantské državy na ostrově Korfu, a dále na Korint, Théby a Euboiu, které vyplenil. Král Roger zasáhl byzantskou říši náhlým vojenským úderem v době, kdy značná část byzantského vojska byla vázána na východní hranici. Poškodil Byzanc i ekonomicky, protože Normané odvlekli zejména z Théb pracovníky hedvábnické výroby, barvíře znalé techniky nachového barvířství¨, kteří se později stali zakladateli prosperující hedvábné výroby na Sicílii. Roger II. bez skrupulí využíval spojenců, jako byli Arabové a Uhři a obrátil se i na francouzského krále Ludvíka VII. Jeho počínání donutilo císaře Manuela Komnena hledat protiváhu. Podařilo se mu získat pomoc německého císaře Konráda III. a benátské signorie. K tomuto sblížení došlo v zájmu společného postupu proti sicilským Normanům, kteří představovali nebezpečí pro všechny tři strany. Roku 1148 uzavřeli oba císaři v Soluni dohodu o rozdělení Itálie, podle níž měla manželka císaře Manuela (švagrová císaře Konráda Berta ze Sulzbachu) získat věnem Apulii a Kalábrii. Manuel za význačné pomoci benátského loďstva dobyl zpět Korfu (1150). V nadšení nad tímto úspěchem se pokusil o restauraci byzantského panství na Sicílii. Prvním krokem k tomuto cíli bylo dobytí Ancony (1155), jež bylo ovšem jen dočasné. V císařových představách se Ancona měla stát nástupní stanicí dalších politických a vojenských akcí. Společné mocenské plány a jejich další realizace však byly zmařeny smrtí Konráda III. (1152). Jeho nástupce Fridrich I. Barbarossa, mocný příslušník štaufské dynastie, se považoval za dědice celé Itálie, což podstatně změnilo mocenské ambice Manuelovy.

.....

.....Mezitím proběhla druhá křížová výprava pod vedením francouzského krále Ludvíka VII. a Konráda III. Německý král neuposlechl rady zkušeného válečníka Manuela I., který mu doporučoval, aby táhl do Palestiny přes Malou Asii podél pobřeží, kde byly ještě byzantské posádky, a táhl podobně jako účastníci první výpravy napříč přes vnitrozemí. Po prvním seldžuckém útoku vedeném Nur-ad-dínem bylo křižácké vojsko donuceno vrátit se k Nikaii. Zde se setkalo s vojenskými oddíly francouzského krále Ludvíka VII. Ani Konrádovi ani Ludvíkovi bojovníci neoplývali nadšením a vojenským zápalem, řada velitelů (mezi nimi i český kníže Vladislav II.) se chtěla vrátit domů. Vojska se společně zmohla na pochod až k Efesu, poté se začala rozpadávat u Antiochie. Část jich dorazila v roce 1148 k Attaleii, která byla v byzantských rukou. Po zkušenostech z bojů se Seldžuky se obě západní armády vrátily bez větších územních zisků a vojenských úspěchů do Evropy.

.....

.....S nástupem Fridricha I. na císařský trůn se německé a byzantské zájmy střetly zejména na půdě Itálie. Císař Manuel na jedné straně hájil své pozice tak těžce dobyté proti Normanům, ale zároveň žárlivě střežil úspěchy Barbarossy v Itálii, zvláště poté, co Fridrich dobyl Milán (1158) a zahájil rozhodný nástup do střední Itálie k Římu. Rozpínavosti štaufské dynastie nemohl císař Manuel zabránit vojensky, a tak zvolil tajnou diplomacii a začal vyjednávat s lombardskými městy a dokonce došlo k dočasnému sblížení s papežskou kurií i s Normany, které se snažil získat za spojence sňatkovou politikou, když slíbil králi Vilémovi II. za manželku svoji dceru Marii, kterou poslal roku 1172 do Tarentu. V následujícím roce se Barbarossa pokusil neúspěšně dobýt Anconu a v roce 1176 pak byl poražen u Legnana. Dlouholeté byzantské výboje v Itálii však přesto Byzanci nepřinesly žádné trvalé zisky.

.....

.....V červenci 1187 porazil sultán Egypta a Sýrie Saladin křižáky v bitvě u Hattínu a téhož roku v říjnu dobyl Jeruzalém. Byzantský císař Isaakios Angelos, zakladatel dynastie Angelovců mu spěchal blahopřát k vítězství a navrhoval uzavření spojenectví proti západním vetřelcům. Až tyto události vyburcovaly vlažnost západních feudálů ve vztahu ke křižáckým státům v Levantě. O velikonocích roku 1189 se shromáždilo velké křižácké vojsko v Řezně a za jeho hlavního velitele byl zvolen Frichrich Barbarossa. Císař Isaakios Angelos mu povolil průchod byzantským územím na Balkáně a přepravil jej do Malé Asie. Zde v roce 1190 Barbarossovo vojsko (za účasti českého oddílu pod vedením knížete Děpolda) porazilo Seldžuky u Ikonia, avšak na dalším tažení Fridrich při přechodu řeky Kalykadmos (Salef) utonul. Zbytků vojska se ujal jeho stejnojmenný syn, který však v roce 1191 u Akry rovněž zemřel. Padl i kníže Děpolt a zahynula také většina českého vojska. V tomto roce konečně do Palestiny dorazila vojska francouzská vedená Filipem II. Augustem a anglosaská v čele s Richardem Lví srdce. Ani oni však žádné větší úspěchy nezaznamenali (Richard Lví srdce pouze vyplenil důležitou strategickou základnu byzantské říše Kypr a obsadil jej), smlouva mezi anglickým králem a Saladinem z roku 1192 tak oficiálně třetí výpravu ukončila.

.....Byzantincům v té době přibyly další starosti se svými sousedy, Bulhary a Srby, a v roce 1185 začala nová vlna normanských útoků. Tažení Normanů směřovalo tradičně do oblasti Dyrrhachion-Soluň. U Mosynopole byli sice Normané zastaveni, ale přesto Byzanc v roce 1187 ztratila Kefalenii a Zakynthos. Na Sicílii ovšem došlo k závažné události: po smrti krále Viléma II., který zemřel bez následníka, se stal dědicem normanského panství syn Fridricha Barbarossy, císař Jindřich VI, který se oženil s princeznou Konstancií. Jeho bratr Filip Švábský se oženil s dcerou byzantského císaře Isaakia Irenou, ale po Isaakiove oslepení Alexiem III. v roce 1195 vztahy mezi německou a byzantskou říší opět ochladly. Další posílení štaufské moci a vlivu měla napomoci další křížová výprava k Jeruzalému, plánovaná na rok 1195, do jejíhož čela se postavil sám Jindřich VI. Při její přípravě ale v Messině zemřel. Nová výprava, která skončila dobytím Konstantinopole v roce 1204, znamenala pak konec stoletým snahám o osvobození Jeruzaléma. . Největším úspěchem Jindřicha VI. tak byl samotný zisk normanského království. Sňatek se sicilskou dědičkou sice dohodl ještě Fridrich Barbarossa s posledním normanským králem a Konstanciiným strýcem Vilémem II. (uskutečnil se v lednu 1186 v Miláně), ale po Vilémově smrti na podzim roku 1189 se musel Jindřich VI. sám ujmout hájení svých nároků, protože sicilští baroni zvolili králem Vilémova nevlastního bratra Tankreda z Lecce a Fridrich Barbarossa byl právě na pochodu do Palestiny. V dubnu 1191 byl Jindřich v Římě, kde získal z rukou papeže Celestina III. císařskou korunu a krátce na to vztáhl proti Sicílii. Při obléhání Neapole v pozdním létě však zachvátil císařské vojsko mor. Zemřel kolínský arcibiskup a sám císař sotva vyvázl životem. Celá výprava ztroskotala. Na ústupu zemřel 9. září i český kníže Konrád II. Ota, který zde velel početnému kontingentu českých bojovníků. Jeho tělo bylo pohřbeno v klášteře Monte Cassino a kosti byly přeneseny na Vyšehrad. Úspěšné bylo až druhé tažení proti Sicílii v roce 1194. S vydatnou pomocí Čechů císař sicilské království dobyl a mohl být v Palermu korunován králem. To byl konec normanské vlády v jižní Itálií.

.....