.....

.....První skupina normanských rytířů se v Itálii objevila někdy kolem roku 1016. Šlo o exulanty z Normandie, kteří museli opustit vlast z politických a snad i kriminálních důvodů a hledali uplatnění jako žoldnéři. Tito válečníci vstoupili do služeb langobardského aristokrata Mela z Bari. Melo byl vůdce protibyzantského povstání z let 1009-1010, po jeho porážce žil v exilu a připravoval novou válku proti Byzanci. S pomocí Normanů ji zahájil roku 1017, ovšem znovu bez úspěchu. Normani však již zůstali v Itálii trvalým činitelem.

.....

.....Na jihu Apeninského poloostrova panovaly v 11. století složité poměry. Rozhodující silou zde byla stále Byzanc. Vedle Kalábrie a Apulie, které byly přímo pod byzantskou správou, byla další území sice nominálně podřízena Byzanci, ale podle okolností prováděla více či méně samostatnou politiku: langobardská knížectví Benevento, Salerno a Capua a drobná vévodství, jejichž moc spočívala hlavně v námořní síle - Neapol, Gaeta a Amalfi. Uplatňovaly se zde i zájmy papežů, popřípadě západních císařů a jihoitalská území byla stále často terčem nájezdů Arabů. Za takových okolností nacházeli Normani jako zdatní vojáci ve službách jednotlivých stran stále plné uplatnění. Důležitým předělem byl rok 1029, kdy neapolský vévoda Sergius IV. udělil normanskému baronu Rainulfovi v léno město Averzu. Averza s okolím zůstala již trvale v držení Normanů a stala se jádrem jejich postupně rostoucí moci. Taková situace přitahovala i nadále Normany, kteří se ve vlasti nemohli uplatnit.

.....V jižní Itálii zvláště vynikli někteří z dvanácti synů chudého normanského šlechtice Tankreda z Hauteville: Guillaume Blas-de-fer (Železná ruka), Dreux a jejich mladší bratři z druhého Tankredova manželství Robert Guiscard (Lstivý) a Roger. Roku 1040 začalo v jižní Itálii nové povstání Langobardů proti Byzanci. V jeho čele stál Argyrus, Melův syn, který byl kdysi odvezen do Konstantinopole jako rukojmí, ale po letech se do Itálie znovu vrátil. Na straně Langobardů bojovali opět Normani. Jejich spojená vojska dobyla roku 1041 důležitého vítězství nad byzantským vojevůdcem Dukianem v bitvě na řece Ofanto. Roku 1042 ale přistál v Tarentu Georgios Maniakés, vynikající vojevůdce, který brzy zvrátil průběh války ve prospěch Byzance a na byzantskou stranu navíc přešel Argyrus. Situace se pro Byzanc opět zhoršila po Maniakově odvolání a jeho smrti za povstání proti císaři Konstantinu IX. Po Argyrově přechodu do byzantských služeb se stali rozhodující silou odporu proti Byzanci na jihu Itálie Normani, kteří pokračovali ve válce. Celkové postavení Normanů posílila i skutečnost, že nejvýznamnější z nich, Rainulf a Dreux, přestali být nominálními vazaly jihoitalských vévodů. Roku 1047 byli dosazeni do svých lén přímo císařem Jindřichem III. V tomto období zahrnovalo normanské panství hrabství Averso a oblast mezi Neapolí a Capuou. Na konci čtyřicátých let přibyl do Itálie Robert Guiscard, který se z pána drobného údělu v údolí řeky Grati v Kalábrii stal rychle vůdčím činitelem normanských výbojů. V té době byla navázána užší spolupráce proti Normanům mezi Byzancí a papežem Lvem IX. Tvůrcem této aliance byl především Argyrus, nyní ve funkci guvernéra byzantských provincií v Itálii. Argyrus byl ale roku 1052 Normany ve třech bitvách poražen a v červnu 1053 byla pak v bitvě u Civitate obklíčena a poražena i papežova armáda, která se snažila o spojení s Argyrem; papež sám byl Normany zajat.

.....Předešlá spolupráce papeže a Byzance byla ve skutečnosti spoluprací poslední - v roce 1054 vyvrcholil dlouholetý spor mezi východní a západní církví ve Velké schizma, definitivní rozdělení dosud jednotné křesťanské církve, znamenající také konečný rozchod a odcizení byzantského a západního civilizačního okruhu. Proto příliš nepřekvapuje, že v roce 1059 bylo v Melfi uzavřeno spojenectví mezi Normany a papežem Mikulášem II. Robert Guiscard složil papeži vazalský slib a Mikuláš II. mu udělil v léno provincie Apulii a Kalábrii (dosud stále ještě částečně byzantské), dále Benevento, Capuu, Salermo a Sicílii, tehdy stále ještě pod arabskou mocí. Tím okamžikem nastala konečná fáze normanského záboru jižní Itálie. V letech 1059-1069 dobyl Guiscard prakticky celou Kalábrii a většinu Apulie. V šedesátých letech přešla důležitá apulijská města Tarent, Brindisi, Otranto několikrát z byzantských do normanských rukou a zpět. Rychlost Guiscardova postupu v té době poněkud zbrzdily jeho spory s bratrem Rogerem a povstání některých jeho normanských vazalů, které Byzanc podněcovala a podporovala. Roku 1068 se Robert se vzbouřenci definitivně vypořádal a nastoupil k závěrečné ofenzívě. Císař Romanos IV. byl v té době vázán válkou s Turky na východě a nemohl proto v Itálii výrazněji zasáhnout. V srpnu 1068 oblehl Guiscard město Bari. To bylo nejdůležitější byzantskou pevností v Itálii a zároveň jedním z nejlépe opevněných míst v celé Itálii vůbec. Obléhatelům dlouho odolávalo, přestože bylo blokováno i od moře. Normani se tehdy poprvé ve větším měřítku uplatnili i jako námořní moc. Konečně po téměř tříletém obléhání Bari 16. dubna 1071 padlo. Dobytím Bari byla završena důležitá etapa vytváření normanského státu v Itálii.

.....Prakticky celý jih poloostrova byl nyní v Guiscardových rukou. Po pozdějším připojení Sicílie, kterou Normani dobyli v letech 1060-1091 hlavně úsilím Guiscardova mladšího bratra Rogera I., se normanský stát stal v rámci Středomoří skutečnou velmocí. Normani ve značné míře přebírali dřívější byzantské správní uspořádání, užívali byzantské tituly apod. V mnohém se cítili oprávněnými byzantskými dědici. Na neštěstí pro Byzanc se tyto jejich nároky neomezily jen na bývalé byzantské državy v Itálii. V roce 1081 se Guiscard vylodil v Epiru a ovládl ostrov Korfu. Jeho syn Bohemund vedl pozemní armádu, která současně směřovala k Epiru z Avlony (dnes v Albánii). Právě zde v roce 1081 došlo k velkému střetnutí normanských oddílů s byzantským vojskem, do jehož čela se postavil sám císař Alexios I. Bitva znamenala pro byzantskou stranu totální porážku. Opěrným bodem normanské agresivní politiky vůči Byzanci se stalo Dyrrhachion, důležitý přístav na albánském pobřeží. Normani pronikli v této době do Thessálie (až do Larissy v Řecku) a v Makedonii postoupili až k Soluni. Aby zabránil dalšímu útoku Normanů, vyvolal Alexios na Sicílii protinormanské spiknutí, které mělo za následek stažení části normanských oddílů ze Středomoří. Byzantský dvůr byl také nucen hledat pomoc a vojenskou protiváhu proti normanskému nebezpečí v městské benátské republice. Protože se Benátčané bedlivě střežili své mocenské postavení v Itálii a v dalmátské oblasti, dívali se na tento normanský útok též s velkou nevraživostí. Vojenskou pomoc, kterou poskytli Byzanci, si ovšem nechali dobře zaplatit: privilegiem vydaným roku 1082 císařem Alexiem I. byli Benátčané oprávněni vykonávat bezcelní obchod v řadě byzantských přístavů. Normanská výprava proti Konstantinopoli tak svého cíle nedosáhla.

.....

.....V roce 1083 se dostal do své další fáze tzv. boj o investituru mezi papežem Řehořem VII. a římským králem Jindřichem IV., když ten zaútočil již potřetí na Řím, část města dobyl a oblehl papeže v Andělském hradě. Ten povolal na pomoc svého leníka Guiscarda. Jindřich IV. se nehodlal nechat zaskočit a začátkem února 1084 vytáhl proti normanské Apulii. V jeho vojsku tvořilo elitní kontingent 300 bojovníků z Čech, které vyslal Jindřichův spojenec Vratislav II. pod velením svého syna Bořivoje a zetě Wiprechta z Grojče (za svoji pomoc Vratislav krátce po římské výpravě získal v Mohuči královskou korunu). V průběhu tažení však římského krále zastihla zpráva, že Řím otevřel své brány obléhatelům a proto se urychleně vrátil do Věčného města. O velikonocích pak byl ve svatopetrské bazilice korunován římským císařem. Záhy nato dorazil k Římu Guiscard se svým normansko-saracénským vojskem, ale císař se mezitím stáhl, takže Guiscardovu vjezdu do města 28. května 1084 nikdo nebránil. Papež byl osvobozen, ale po vyplenění a vypálení Říma Normany a Saracény se pro něj zdejší půda stala příliš horkou; proto odešel spolu s Normany. Jeden z nejmocnějších papežů zemřel květnu 1085 v Salermu. . V červenci 1085 zemřel při přípravě na nový útok na Korfu vévoda Robert Guiscard. Jeho tělo bylo pohřbeno v kostele sv. Trojice ve Verose a jeho srdce v dómu v Otrantu. Po Guiscardově smrti bylo rozlehlé normanské panství v Itálii rozděleno na hrabství Apulii a hrabství Kalábrii, k němuž patřila i Sicílie. Apulii získal Guiscardův syn Robert II., ovšem jeho spoluvládcem nadále byl dobyvatel Sicílie, jeho strýc Roger I. (který získal dědictvím vévodsví neapolské). V roce 1109 bylo apulijské hrabství povýšeno na vévodství. (Celý jih poloostrova byl opět spojen až roku 1128 do tzv. Dolnoitalskédo vévodství. Roku 1130 pak získali vévodové královský titul a jejich panství se začalo označovat jako Království Sicílie, Kalábrie a Apulie - neoficiálně běžně nazýváno Království obojí Sicílie). Bohemund přišel při dělení dědictví zkrátka. O nárok na nástupnictví po otci přišel ve prospěch svého mladšího nevlastního bratra Roberta II., po čtyřletých sporem mu bylo přiznáno alespoň vévodství tarentské. Není proto divu, že podobně jako jiní šlechtici podobného osudu v této době i Bohemund obrátil svoji pozornost k získávání nových území na východě. Jeho nové potýkání se s Byzancí a také s seldžuckými Turky a Araby se datuje do dob první křížové výpravy do Svaté země na konci 11. a v první třetině 12. století.

.....