Kataphraktos byl příslušník těžké jízdy. Cataphractii nebo clibanarii vznikli v Římské říši ve 3. a 4. století proti jejich sasánovským protivníkům. Mauricův Strategikon líčí těžkého jezdce v 6. stol. jako vyzbrojeného kopím nebo lukem, oblečeného do zbroje, sahající po kolena a sedícího na koni, chráněného silným koženým krznem. Další zprávy pocházejí z 10. století. Podle Praecepta militaria Nikephora II. Foka oblékali kataphraktoi šupinové nebo kroužkové zbroje, chrániče holení a železné přilby, ozbrojeni byli nejčastěji řelezným palcátem nebo zahnutým mečem (paramerion). Koně byli chráněni silnými koženými nebo plstěnými pokrývkami. Kataphraktoi bojovali v jednotkách o 400 až 500 mužích, uspořádaných do klínové formace, přičemž ve středu byli umístěni silně ozbrojení lučištníci. Poté co bylo identifikováno místo velení nepřátelské armády, byl na ně podniknut čelní útok. Po jejich křídlech pak postupovala regulérní jízda. V 11. stol. nebyl tento typ těžké jízdy příliš využíván, ve 12. století pak Manuel I. Komnenos zavedl západoevropský typ těžké jízdy a taktiky (a také první turnaje západního typu). I tak byl ovšem praktický efekt těžké jízdy proti útočnému stylu boje Turků minimální a byzantská jízda přestává být užívána. Znovu byla obnovena na konci 13. a ve 14. století, šlo ovšem výhradně o západní žoldnéře v byzantských armádách.

.