Byzantská armáda
Historie pozdně římské a byzantské armády začíná s vojenskou reformou ve 4. stol. Legie umístěné kolem hranice byly rozděleny na lokální pohraniční jednotky (limitanei) a mobilní bitevní armády (comitatenses), dislokované ve vnitrozemí říše. V 5. stol. bránilo východní část říše pět takovýchto vojsk pod velením magistri militum. Dvě armády byly přímo v Konstantinopoli u císaře (praesentales), dvě (per Illyricum, per Thracias) podél hranice tvořenou Dunajem a jedna (per Orientem) podél Eufratu. Magister militum per Armeniam byl ustanoven v 6. století. Vojska byla složena z rodilých Římanů a tzv. foederati, příslušníky národností pod římskou nadvládou, a byla pod velením římských velitelů. Jednotky žoldnéřů ze zahraničí (symmachoi) byly někdy stavěny jako samostatné jednotky se svými vlastními veliteli. Mauricův Strategikon dokládá změny ve způsobu válčení v byzantské armádě v 6. stol. Pod částečným vlivem perské a avarské strategie vzrůstá význam jízdy a lučištníků. Výrazně se také zmenšily stavy vojska - římská armáda 4. a 5. století mohla mít až 650.000 mužů, z nichž ovšem pouze menšina byla cvičena k boji. V době Justiniánových velkých vojenských výprav v 6. století pod generály Belisariem a Narsem měla byzantská armáda stav 150.000 mužů, v r. 578 bylo proti Peršanům vysláno jen 6.400 mužů. Pokračující ofenzíva Peršanů a Avarů a domácí povstání nakonec přivedla Byzanc na pokraj záhuby. V r. 628 se sice Herakleitos I. pokusil armádu nově reorganizovat, aby byla schopna Persii porazit, nestačila však na nové útočníky - Araby, Bulhary a Langobardy, kteří v 7. a 8. stol. říši připravili o další území. Prvním krokem k vzestupu říše byla tedy další reorganizace armády na sklonku 7. století. Jednotlivé skupiny vojsk (themata) byly umístěny do vojenských okrsků (themes). V době vzniku byly čtyři. Dalším opatřením bylo uvalení dědičné povinnosti vojenské služby výměnou za státní půdu. Zvlášní císařské polní armády rozmístěné kolem Konstantinopole se nazývaly tagmata; byly lépe vybavené a vycvičené a také rychleji mobilizovatelné než provinciální armády, byly proto hlavní údernou silou celé byzantské armády. Podle strategik zvyšovala armáda svoji efektivnost zaváděním težce ozbrojených vojsk a také úspěšnou taktikou s kombinováním pěchoty a jízdy v bitvách. Od 11. a 12. stol. byly thematové jednotky nahrazovány nově stavěnými jednotkami, složenými především z cizích žoldnéřů, kteří byli placeni příslušnými provinciemi. Manuel I. Komnenos zavedl některé prvky západoevropské taktiky, které byly ovšem kombinovány s osvědčenými prvky taktiky byzantské. Dobytí Konstantinopole v l. 1203-04 však nakonec ukázalo převahu západních feudálních armád. V Nikajském císařství, které vzniklo po pádu Konstantinopole v r. 1204 vybudovalo proto svou armádu podle západního vzoru - malé, ale efektivní jednotky byly složené ze západních, kumánských a tureckých žoldnéřů a byly placeny z provincií. Po obnovení císařství v r. 1261 byla zodpovědnost za produkci vojáků svěřena velkým pozemkovým vlastníkům; ovšem v této době se již byzantské území výrazně zmešilo územními ztrátami v předchozích bojích, ve 13. stol. také začali Slované na byzantském území zakládat svoje vlastní státy a tak byzantská provinciální armáda již nebyla schopna se aktivněji bránit novým útokům armádám turecké dynastie Otomanů, složené především z profesionálních janičářů. Vleklá agónie říše skončila dobytím Konstantinopole v r. 1456.
.
Byzantské zbraně
Byzantská armáda používala množství nejrůznějších zbraní. Nejrozšířenější byly meče, kopí, palice a bijáky, praky a luky. Základní zbraní byl meč (xiphos) - rovný i zakřivený (šavle), jednoruční a později i jeden a půl ruční. Podle Strategik byly od 6. stol. nahrazeny krátké římské meče (gladius) dlouhým a dvoubřitým mečem (spathion), který pouřívala jak pěchota, tak i jízda. Podle řádu Sylloge tacticorum z 10. stol. byl tento druh meče dlouhý 94 cm. Zmiňuje se zde i meč zahnutý s jedním ostřím (paramerion) pro jízdu. Oba typy mečů byly nošeny buď na opasku, nebo na bandalíru přes rameno.
Pěchota i jízda používala jak kopí, tak i vrhací oštěpy. Jezdci v 6. a 7. století měli kopí s řemením na středu násady a s praporkem. Kopí pěšáků bylo v 10. stol. 4 - 4.5 m dlouhé se železným hrotem (xipharion, aichme). Detailně byl popsán jeden typ kopí, menaulion - bylo velmi silné, z mladého dubu, ukončené dlouhou čepelí (45 - 50 cm). Používali ho zvláště pěšáci (říkalo se jim podle zbraně menaulatoi) proti nepřátelské těžké jízdě - kataphraktoi. Šlo tedy o speciální zbraň a vojáky pro zvlášní taktické úkoly. Lehká pěchota a jízda měla oštěpy (akontia, rhiptaria) dlouhé do 3 m.
Byzantské oddíly používaly i bijáky (rabdia) a sekery (pelekia, tzikouria). V 10. stol. podle řádu Praecepta Militaria bojovali kataphraktoi s celokovovými palcáty (siderorabdia) s šesti, čtyřmi nebo třemi rohy. Pěchota používala mimo obvyklé i vrhací palcáty a vrhací sekery. Sekery byly v 10. a 11. století oblíbeny především u žoldnéřů z Rusi. Byly jednobřité s kulatým i rovným ostřím, někdy na opačné straně s hroty.
Prak (sphlendone) a luk (toxon) používala lehká pěchota. Luk byl stejného typu jako pozdně římský - kompozitní reflexní luk ze rohoviny, který byl v místech ohybu luku po výstřelu na straně k lučištníkovi vystužený dřevem. Šíp pěšího lučištníka měl dolet až 300 m. Luky jízdy byly kratší a měly více povolenou tětivu pro větší přesnost ve střelbě a snadnější napínání. Šípy létaly do vzdálenosti 130 m. Solenarion, byzantská kuše, byla dlouhá dutá trubice, kterou se dalo střílet množství malých šipek (mues) zároveň. Evropský typ kuše poznali Byzantinci až ve 12. století od křižáků.
Výroba zbraní.
V Římě byly výrobou zbraní pověřeny státní zbrojírny (ergasteria). Od 4. století jich bylo na východě 15, v západní části říše 20 a byly situovány buď v hlavních městech nebo při hranicích říše. Jejich produkce byla podřízena přísné konrole. Na východě byly zbrojírny znovu budovány v 7. století, nejpřísněji střeženým odvětvím byla zvláště produkce řeckého ohně. Zvláštní kováři (samiatores) a výrobci luků a šípů (toxopoioi, resp. sagittopoioi) byli bráni na válečná tažení armád.
.
Byzantská zbroj
Jako zbroj pro jízdu (thorax) sloužila buď kroužková košile nebo šupinová zbroj, vyrobená z kostěných nebo železných destiček, nýtovanými buď na kožený podklad nebo spojovanými přímo k sobě. Tato zbroj (zabai, lorikia, klibania) měla varianty, buď sahala po kotníky, kolena nebo po pás. Těžká jízda (kataphraktoi) pod zbroj oblékala krátkou prošívanici po pás z vlny, plsti nebo bavlny (epilorikia, epanoklibania). Oblékala také krátkou ochranu břicha a rozkroku podobnou zástěře (pteryges, kremasmata). Zbroj pro koně bývala z kůže, plsti, šupin nebo kovových kroužků a kryla zvířeti hlavu a hruď. Podle kronikáře z 9. stol. přežil Herakleitův kůň bitvu v roce 627 díky tomu, že byl oblečen do speciální prošívanice. Bojovníci lehké jízdy měli u pasu zavěšené silné plstěné překrytí, chránící nohy a část koně. Z obrazových pramenů známe i lamelové vesty doplněné zavěšenými koženými pláty na ramenou a pase.
Pěchota užívala nejčastěji jednoduché prošívanice po kolena, popř. různé varianty lehké zbroje. Historik z 12. stol. popisuje krunýř vyrobený z plátna, zpevněný námačením ve víně a soli, který měl být odolný i proti šípům. Rukavice (manikia) a prošívaná (vlněná nebo bavlněná) ochrana paží (manikelia), někdy pošitá kovovými kroužky, a také dřevěné nebo železné chrániče kolen a holení byly předepisovány vojenskými řády, ve 12. stol. byly ale už archaismem.
Přilby byly kované nebo lité (kranea, kassidia), často se k nim zavěšovaly kroužkové nebo plstěné doplňky, chránící krk a tváře, ale běžně se používaly i plstěné čapky (kamellaukia). Na mnoha iluminacích mají bojovníci vzadu na přilbách zavěšené pruhy látky, sloužící pravděpodobně jako ochrana proti slunečním paprskům v letních měsících.
Štíty byly mnoha různých tvarů i velikosti - nejdříve oválné a obdélné, později mandlovité. Byly vyráběny ze dřeva, obité železem a byly zavěšovány řemeny na krk a rameno tak, aby měl bojovník obě ruce volné pro držení ručních zbraní. Průměrný štít pěchoty byl značně velký, měl rozměry 140 x 80 cm, lehká pěchota a jezdci měli štíty menší. Po 12. století se objevují i trojúhelníkové štíty západního typu.
Teplé podnebí a otevřený způsob boje zdánlivě omezoval možnosti konstrukce byzantské zbroje oproti západním typům, ale kronikáři zdůrazňují její vekou účinnost. Liutprand z Cremony v 10. stol. píše, že i když byla byzantská armáda jen lehce ozbrojená, byla ale stále lépe chráněna než její protivníci. Arabové byli ohromeni při pohledu na težkooděné byzantské kataphraktoi. Skylitzes zase uvádí, jakou negativní roli sehrál pro těžce ozbrojenou byzantskou armádu sluneční žár v průběhu dlouhé bitvy proti Rusům.
Byzantští vojáci byli povinni nést sebou při pochodu své zbraně a štít - za jejich odkládání byli přisně trestáni. Pro rychlost pochodu ale nemuseli oblékat zbroj - ta byla vezena v balících na zvířecích hřbetech a byla oblékána až v případě útoku.
Nedochovaly se vpodstatě žádné archeologické prameny - vzhled zbroje můžeme rekonstruovat na základě písemných a obrazových pramenů.
Obuv
Z antiky jsou známy 3 typy obuvi - otevřené sandály, upevněné k nohám koženými řemínky, nízké a vysoké boty. Známe je i z Byzance, ovšem zdá se, že více se nosily boty. Niketas Choniates považuje bílé boty (krepides), dosahující až ke kolenům za typickou obuv Byzantinců. Stejný typ vysokých rudých bot pak nosil císař a členové jeho rodiny; bývaly navíc zdobené řádkami malých perel, umisťovanými zvláště na špičkách a kotnících.
Dvořané obouvali boty černé, ačkoliv na vyobrazeních většinou vidíme jen špičky vyčnívající z jejich dlouhého šatu. Ke kratším tunikám se nosily boty do půli lýtek. Boty se dělaly z jemné bílé kůže nebo z barevné látky, zvláště hedvábí, podrážky z tvrdé a černé kůže. Barva se lišila podle sociálního postavení - mohly být fialové, zelené nebo modré.
Sandály, někdy vyšší, se dělaly z kořených řemenů, chránily prsty a chodidlo a přivazovaly se koženými řemínky ke kotníkům. už od římských dob se nazývaly kampagie a nosili je především vojáci.
Cena obuvi se podle Diokleciánova cenového ediktu pohybovala mezi 50 a 120 denáry, podle jiného pramene z 13. století stály kaligie 2 asproi.
.